Cizinci v Brně – trochu jinak

Vedu veřejně prospěšný projekt, který je zaměřený na informování obyvatel v krizových situacích v Jihomoravském kraji. Projekt je to dlouhodobý a přináší nám všem možnost dovědět se dříve o tom co nám hrozí. K projektu jsme v listopadu zorganizovali školení pro všechny starosty z celého Jihomoravského kraje, což je přibližně 700 lidí. Proč tohle všechno píšu…teď už to přijde…cizinci.

Lidé jsou „různé“, starostové jsou taky „různé“. Někteří jsou starší, jiní mladší, někteří umí na počítači jako když bičem mrská, jiní se spíš bojí. Ale setkávám se na školení s pochopením toho, že z hlediska jejich funkce se musí starat o zvyšování bezpečnosti a informovanosti nás občanů. Prostě starat se o naše blaho.Až na „cizince“.

Bylo mým velkým překvapením setkání s jedním starostu a jedním místostarostou , kteří šéfují dvěma městským částem. Asi kamarádi, přišli na školení spolu a usedli do první lavice. Oba se nonšalantně bavili v průběhu školení a rušili všechny kolem, říkala jsem si, no co se dá dělat, asi řeší něco opravdu důležitého. Věc ale měla pokračovat, po krátkém úvodu se školení přesune do praktické části, všichni sedíme u počítačů a přihlašujeme se do systému a chystáme se začít učit, jak můžeme komunikovat s občany, jak informovat v krizových situacích.

A tady se oni dva starostové začínají bouřit, nepřihlásí se, byť celá učebna, asi 30 lidí se přihlašuje. Běhám mezi nimi, pomáhám starším, některým se nedaří, smějí se a snaží se, přihlašujeme se společně, pohodová atmosféra, kde se snažím nikoho nestresovat.

Ovšem první lavice pokračuje ve svém chování žáčků první třídy, trucují, nepřihlásili se. Když jim jdu pomoc odmítají se přihlásit. Jejich připomínky se postupně stávají trapnými. Shazují své starší a pomalejší kolegy a prohlašují, že ONI na práci mají lidi. Že ONI nic takového, co dělají v malých obcích, dělat nebudou, je to pod jejich úroveň.

Snažím se je přesvědčit, nemají nic proti systému, nemají nic prosti ničemu. Jen hledají důvody, proč něco nejde. Proč nejlépe nedělat nic a ničím si nekomplikovat život, jen aby nemuseli sundat nohy v pohodlně šitých polobotkách, placených z daní nás všech, ze stolu. Po 30 minutách z půldenního školení, které je pro starosty povinné ze zákona, nonšalantně a bez rozloučení odcházejí.

Nedá mi to, vyhlásím přestávku a vyběhnu za nimi na chodbu. Ptám se jaký je problém. A to jsem neměla dělat. Jak se může člověk jako já (rozuměj nula, která NENÍ starostou VELKÉ obce) vůbec dovolit zeptat se proč odcházejí. Nadnášeni svojí vlastní důležitostí mi arogantně vysvětlují, že se přece nebudou starat o bezpečnost obyvatel, že se nehodlají dále vzdělávat, že je prostě krizové řízení nezajímá a já se mám jít bodnout. A s dupáním a zhnusenými poznámkami mumlanými přes zuby, vydusají z budovy krajského úřadu.

Jsem překvapena, jsem taky Brňan, jsou to skoro moji zastupitelé. Tito lidé reprezentují Brno a v podstatě Českou republiku? Stydím se za ně, stydím se za to, že by mně, moji osobu jako Brňana, mohl někdo posuzovat podle těchto arogantních „hošanů“.

Byli to cizinci v Brně, byly to doufám výjimky v našem krásném městě. Všichni ostatní zastupitelé jsou slušní a váží si nás občanů alespoň jako volebních hlasů.

Neodpustím si poslední poznámku, oba tito pánové byli zástupci ČSSD, dříve cizinci na Moravě, teď po volbách by tu asi měli zdomácnět a integrovat se.
Přátelé já mám strach….

Marika Bejdáková