Nechme si Lva líbit

Už léta poslouchám nářky žamberských, lišovských, plzeňských, jihlavských a konečně i několika pražských kolegů z justice na to, jak nelehké je trávit pracovní život v nuceném brněnském exilu. Nesmělý, ale o to rozhodnější jejich vzdor vůči tomu, že musejí podstatnou část svého produktivního života prožít zde, projevují různě.

Někteří po večerech ve skupinách, uzavřeni před hněvem místních, udržují a dále rozvíjejí svůj přízvuk, výrazivo a jiné prvky svých subnárodních parakultur (co ostatně na tom, že si tito nešťastníci, pocházející často z opačných konců bývalého Československa, často vzájemně nerozumějí ani slovo). Jiní vytrvale odmítají pozřít místní stravu a živí se tím, na co jsou zvyklí z domova, tj. špagetami a nízkotučným kozím jogurtem. Jsou i tací, kteří zdobí zdi svých dočasných příbytků podobenkami rodné země, rádobynárodními fanglemi a symboly a rovněž hlasitým pokřikem vítají, když se tu některý ze symbolů toho, co oni považují za své, objeví na veřejnosti.

Těm posledně jmenovaným, a předpokládám, že to bylo zcela jistě právě jejich dílo, se v nestřeženém okamžiku podařilo dokonce opatřit nové sídlo Nejvyššího správního soudu stříbřitou plastickou věcí vzdáleně připomínající českého lva. Řada Brňanů byla, pravda, novým motivem krále zvířat (i když v podivné GMO variantě) zmatena, myslíce, že se po letech přesvědčování konečně podařilo přesunout zoologickou zahradu blíž k centru. Osobně jsem i ve skrytu duše politoval babičku, která na dotaz justiční stráže, co by si přála, řekla bezelstně „tož, došla sem se podívat na ty zviřátka, dyž už kvůli nim nemusím aš do Bystrca“ – popravdě řečeno, neměl jsem už možnost zjistit, jak se s touto situací justiční stráž vypořádala (zda se jí přeci jen třeba nepodařilo nějaké zvíře zvídavé babičce ukázat). Nemějme ale českým azylantům toho lva za zlé, vždyť oni vlastně riskovali život, když ve svatém nadšení, zavěšeni na fasádě, tu věc stříbřenkou ve výšce zdobili!

Neměli bychom se snad naopak stydět, když vidíme naše přátele a přítelkyně z Čech, a nebál bych se ani označit je za bratry a sestry, vyhublé a se skelnými pohledy bloumající městem? Neměli bychom snad pozorněji naslouchat tomu, co se nám snaží říci svými zoufalými náznaky (naposled snad Michal Bobek na Jiném právu)? Přiznejme si otevřeně, který majitel papouška upře svému opeřenému druhu zrní, když jej uslyší bít zobákem o klec? A kdo z automobilistů odolá němé výzvě k dolití oleje?

Proto říkám, naslouchejme jim a buďme shovívaví k jejich potřebám. Nebijme je do tváře, když hulákajíce na veřejných místech przní náš jazyk nebo když jinak veřejně projevují to, co sami považují za národní identitu. Přiznávám, i já jsem dřív volal po odstranění toho zvířete z fasády našeho brněnského správního soudu. Tomu je však konec! Jak pevně věřím, dáme-li jim trpělivě možnost ukojit jejich národní potřeby (včetně toho, že budeme předstírat účast na jejich národním sebeurčení), odvděčí se nám za to naši azylanti nehynoucím vděkem a oddanou obětavostí při dalším budování našeho skvělého města.