Se sympatiemi sleduji snahy BRNOPOLISU pomoci Brnu k naplnění snah stát se městem uprostřed Evropy. Domnívám se, že diskuse o smělých a velkých projektech by měla být v rovnováze z diskusí o „maličkostech“, které dělají život ve městě hezčím a návštěvníkům Brno „přítulnějším“. Dokonce si dovolím tvrdit, že pro běžného občana (a těch je nás většina) jsou to právě tyto maličkosti či jejich frekvence, které utváří naší náladu či stupeň pohody.
Myslím si také, že takových neřešených maličkostí lze stále ještě v Brně najít mnoho, i když se mi zdá, že věci se i v tomto směru „hýbou kupředu“. O jaké konkrétní věci mi jde? Uvedu pár příkladů:
1. Ještě donedávna mělo Janáčkovo divadlo bezbariérový přístup pomocí výtahové plošiny na bočním schodišti („od Bohémy“), ale u tohoto vchodu platil zákaz zastavení (mimo autobusy*). Když jsem vezl svou invalidní přítelkyni-cizinku autem k tomuto výtahu a zastavil jsem u onoho vchodu, zaplatil jsem neúprosné MP pokutu (doprovázel jsem dotyčnou do přízemí a akce se poněkud protáhla – obsluha plošiny není „einfach“). Na dotaz přítelkyně, proč nezaparkuji před hlavním schodištěm (byla tam značka zákaz vjezdu, ale parkovalo tam hodně automobilů, zvláště těch se „snadno zapamatovatelnými čísly** “) jsem jí odpověděl, že tam není vjezd povolen, normální smrtelník tam riskuje pokutu nebo odtažení a že tam parkují asi jen „hlavouni“ a bafuňáři“ či ti, co mají tisícikoruny na pokutu a nebo mají známé na policii či odboru dopravy Magistrátu města Brna (kde se dá hlášení o přestupku ztopit a hodit pod stůl). S potěšením konstatuji, že dnes je situace již jiná. Dopravní značka „zákaz vjezdu“ doznala změn a před „Bohémou“ jsou tři parkovací místa pro invalidy.
2. Tutéž osobu jsem chtěl autem dopravit na Špilberk a navštívit s ní Muzeum města Brna. Věc nebyla jednoduchá. U vjezdu z Gorazdovy ulice (jediná cesta pro automobily) stojí cedule „Vjezd pouze na povolení Muzea města Brna“. Telefonickým dotazem v Muzeu m.B. jsem se dozvěděl, že invalidní osobu mohu na Špilberk autem dovézt teprve poté, co si nejdříve na Špilberk zajdu pěšky, kde mi vystaví příslušné povolení k vjezdu. Dnes je situace již lepší – povolení je prý možné získat i písemnou formou, pokud ovšem má člověk fax či mailovou adresu. Pořád ale nechápu, proč povolení (když už musí být) nevystavuje například uprostřed města sídlící BKC (Brněnské kulturní centrum) třeba i přímo s prodejem vstupenek do míst a institucí na Špilberku.
3. Stále tutéž invalidní osobu jsem vezl autem na návštěvu do porodnice na ulici Údolní. Bohužel jsme volili den, kdy v sídle ombudsmana zasedalo Zastupitelstvo města Brna a z toho důvodu byl na parkoviště před hlavním vchodem do porodnice mimořádně zakázán vjezd (parkoviště bylo vyhrazeno pro vozy zastupitelů). Vjezd na parkoviště byl střežen čtyřčlennou hlídkou městské policie s jedním služebním autem. Nakonec jsme kdesi zastavili, aby invalidní přítelkyně mohla vystoupit, já jsem odjel zaparkovat a vrátil se k přítelkyni, abych ji doprovodil. Na otázku, proč tam ti policajti sedí v autě a neorganizují někde nějaká provizorní parkovací místa pro auta s návštěvnicemi, rodičkami a ambulantními pacientkami, šestinedělkami atd. jsem nedovedl odpovědět. Podél porodnice na Údolní ulici je zákaz zastavení, nicméně pro tři policajty a jednu policajtku by jistě nebyl problém, aby jeden z nich hlídal parkoviště pro zastupitele a tři další organizovali dočasný parking akutních návštěv porodnice třeba i na chodníku na Údolní ulici.
Když jsem se při odjezdu mé invalidní přítelkyně ptal, jak se jí v Brně líbilo, mnoho věcí pochválila, ale vzpomněla i tři uvedené příklady a řekla trochu s úsměvem: „Kdybych měla hodnotit podle těchto tří příhod, řekla bych 'Brno-město Kocourkov' a nikoliv (Brno- město uprostřed Evropy'." Asi trochu přeháněla, ale……
Asi se dá říci, že je v Brně hodně pozitivního (organizace a funkčnost MHD, slušně vypadající parky, zlepšující se čistota veřejných prostranství, fungující odpadkové hospodářství, atd.), ale je jistě k zamyšlení, proč otravovat prostředí města různými „maličkostmi“, k jejichž odstranění nejsou zapotřebí žádné velké náklady, jen trochu více ochoty, myšlení a snahy udělat pro Brno něco pozitivního. A těch „maličkostí“ je skutečně ještě hodně – stačí se rozhlédnout a nebo sledovat, na co lidé nadávají nebo nad čím rezignovaně mávají rukou.
*) Je až k nevíře, že podél Janáčkova divadla mohou parkovat pouze autobusy. Možná je to míněno tak, že zde mohou parkovat autobusy s návštěvníky divadla. Taky zde někdy skutečně parkují, většinou zde ale v zimním období v podvečer (kdy běží divadelní sezóna) mají nástupní místo autobusy lyžařských a jiných zájezdů cestovních kanceláří. A tak lidé, kteří jdou za kulturním zážitkem, musí překonávat slalomem či přískoky lyže, batohy a kufry. Proč nejde v těchto místech vyhradit parking pouze pro zájezdy do divadla (parkovací kartu by mohla vydávat pokladna divadla) a parking zájezdů přesunout třeba na plochu před „starou technikou“ na Veveří ulici?
**) Jako „snadno zapamatovatelná čísla“ jsou míněna taková čísla, která oplývají nulami, řadou stejných číslic apod. Vnucuje se myšlenka, že taková čísla mohou získat zpravidla asi jen ti, co si je zaplatí a nebo je ze známosti kdosi komusi přidělí. Tuto myšlenku podporuje i mé pozorování: auta s těmito značkami si často nedělají problémy s dodržováním pravidel silničního provozu (rychlost, předjíždění, stání, zastavení atd.) protože jejich majitelé si to „mohou dovolit“.
Pamatuji, že za totality jsme k autům s takovými čísly měli dost ostré poznámky (např. jízda auta se SPZ XX 00-02 byla komentována 'hajzl 02 jede', protože za starých časů označení 00 odpovídalo dnes převážně užívanému označení WC.
Autor: Alan Weber
Celý text / Read more...
+ver.1i)
