25. 1. 2011

Kam v Brně naslepo: Café Práh (Ve Vaňkovce 1)

Café Práh, nekuřáckou kavárnu v úzké nudli mezi nákupním centrem a Wannieck Galery netřeba představovat. Kavárna je primárně tréninkovým pracovištěm, které lidem bojujícím s duševní nemocí pomáhá zvykat na běžnou pracovní zátěž.

Ale za posledních pár měsíců se Café Práh také stává důležitým útočištěm DYI kultury. Hlavně jejích niternějších forem, které ještě nezapoměly pracovat s tichem a většinou vystačí bez stroboskopu a silného aparátu. Program se hemží literáty, poslechovkami, folkaři, cestovateli a sem tam i etablovanými jmény, jako např. zrovna dnes vystupující Slávek Janoušek. A nezapomenout ani na stand-up comedy(!), která jinde také nemá na růžích ustláno.

Osobou zodpovědnou za kulturní hemžení je Michal Kosmič Šimíček a hned při prvním setkání mě překvapil v dnešním době stále ještě nedostatkovým přístupem "jasně, to určitě půjde". A to jsem po něm žádal pomoc zorganizovat cestopisné promítání během následujících osmi hodin. A šlo to!

Café Práh je tak díky Michalovi takzvaně "flexibilní", řečeno zprofanovaným zaklínadlem profesionálních konzultantů. Tím neříkám, že do programu bere všechno. Tím říkám jen, že Michal není programový srab, který musí mít své jisté předem!

Ke kulturní misi Café Práh se určitě ještě na stránkách Brnopolis vrátím.  A jestli se mi povede iniciovat vznik databáze Brno Performance Points, po které jsem volal minulý týden, bude za ní přesvědčení "jasně, to určitě půjde", které čerpám z přesně takových oáz amatérských nenechavců, jako je Café Práh.

Přeji vám dobrý den s vůní dobré kávy a dobrým slovem v uchu.

Celý text / Read more...

17. 1. 2011

Brno Performance Point - potřebuje brněnská DYI scéna takový projekt?

Otázka pro ty, kteří chtějí z obýváků a garáží na veřejnost se svojí Do-It-Yourself kulturou. Hodila by se vám databáze brněnských Performance Points s údaji jako kontaktní osoba, preferovaný žánr, kapacita, vybavení k dispozici, podmínky finanční a technické, bar v provozu, nekuřácký prostor, ...?

Dejte nám vedět, co si o tom myslíte? Nebo nejlépe rovnou konkrétní tip! Díky předem.

Zatím převažují informace, co se kde koná. Ale není od věci ulehčit starosti, když chci konat. Namátkou připomenu iniciativy např. Cliché Brünn, Café Práh, případně Hudební Sklep, ale shrnuté na jednom místě to podle mě není.

Což takhle o tom povykládat na nějakém Open Cofee?

Celý text / Read more...

12. 1. 2011

Jak se Brnu žije ve věku nejistoty? (II)

Druhá část výpisků z knihy Zygmunta Baumana Tekuté časy s podtitulem "Život ve věku nejistoty", které si nechci nechat jen pro sebe.

Strach je zřejmě nejzlomyslnější z démonů, kteří hnízdí v otevřených společnostech naší doby

Uprchlíci a imigranti, kteří přicházejí „odněkud zdaleka“, ale rádi by se usadili v blízkém sousedství, se jedinečně hodí k tomu, aby sehráli roli obětního beránka, na němž by se dalo demonstrovat spektrum „globálních sil“, které budí obavy a nenávist z toho důvodu, že přicházejí ke slovu, aniž by braly v potaz důsledky svého působení. Ostatně žadatelé o azyl a „ekonomičtí migranti“ nejsou ničím jiným než kolektivní kopií (anebo alter egem, doprovodnou suitou, zrcadlem či karikaturou?) nové mocenské elity globalizovaného světa, která je všeobecně (a jistě ne bezdůvodně) podezřívána z toho, že celou tu šlamastyku způsobila.

Skutečnost, že nové elity (zaměřené lokálně a jen velmi volně svázané s místem, kde žijí) odstoupily od svých někdejších závazků vůči lokální populaci a následně rozevřená duchovní i komunikační propast mezi životními prostory těch, kdo se odloučili, a těch, kteří byli odloučeni, jsou pravděpodobně nejzásadnějšími ze sociálních, kulturních a politických jevů, které se váží k přechodu od „pevné“ fáze modernity k její fázi „tekuté“.

Sociální homogenita prostoru, ještě zdůrazněná a zpevněná segregací, snižuje mezi obyvateli schopnost tolerovat rozmanitost, a tím násobí příležitosti pro mixofobní reakce – život ve městě se pak zdá riskantnější a tedy bolestivější, než aby přinášel bezpečí a s ním bezstarostnost. Čím déle lidé zůstávají v „uniformním prostředí“ – ve společnosti „jim podobných“, s nimiž se mohou povrchně a věcně „socializovat“, aniž by se vystavili riziku nedorozumění a zápolení s obtížnou nutností překládat mezi různými vesmíry významů -, tím spíše se „odnaučí“ umění sjednat společné významy a přijatelný společný „modus vivendi“.


Rostoucí potřeba sdíleného prostoru

Pro zpevnění a kultivaci mixofilního smýšlení by byla příznivější opačná architektonická a urbanistická strategie: prosazování otevřených, vlídných a pohostinných veřejných prostorů, které by všechny kategorie městského obyvatelstva lákaly k návštěvě a k vědomému a dobrovolnému sdílení.

Jak Hans Georg Gadamer skvěle poukázal ve své Pravdě a metodě, vzájemné pochopení a porozumění je podněcováno „fůzí obzorů“ : kognitivních obzorů – tj. obzorů vytvořených a rozšiřovaných hromaděním životních zkušeností. Fůze, kterou vzájemné pochopení a porozumění vyžaduje, může být jedině výsledkem sdílené zkušenosti; a sdílená zkušenost není možná bez sdíleného prostoru.

Gadamerova „fůze obzorů“, tato nezbytná podmínka Kantovy „universální lidské jednoty“, může klidně začít na městské úrovni. Na urbánním jevišti může dojít k přetavení Huntingtonovy apokalyptické vize nesmiřitelných konfliktů a nevyhnutelného „střetu civilizací“ do podoby vlídných, potěšujících a radostných každodenních setkání s lidstvím, ukrytým za děsivě neznámými maskami cizích a vzájemně odcizených ras, národností, bohů a liturgií.


Znáte v Brně nějaké globální „lovce“?

V poslední kapitole autor představuje historickou proměnu vztahu lidí k okolnímu světu: v předmoderní době přirovnává lidstvo k hajnému - ochránci přirozené rovnováhy, v moderní době pak k roli zahradníka - tvůrce utopií, který přirozenou harmonii upravuje podle vlastních představ, a v postmoderní současnosti k egoistickému lovci, jehož jediným úkolem a zájmem je bohatý úlovek. Dnešní „lovci“ nepovažují stav zdecimovaného revíru za svůj problém, dokud je kam se přesunout…

Celý text / Read more...

9. 1. 2011

Lifemusic Roda Patona: radost z hudby a improvizace (I.)

Rod Paton je waleský hudebník, skladatel, hornista, pedagog a spisovatel. Žije napůl v Bognoru a napůl v Brně, pokud zrovna neučí na univerzitě v Chichesteru nebo necestuje.

A hlavně: je tvůrcem Lifemusic - inspirativní hudebně terapeutické metody založené především na improvizaci a radosti z hudby.

Roda Patona jsem poznal v r.2009 při předávání zvonků za Brněnský počin a brzy poté jsem přišel na jeho workshop o improvizaci. A nadchl mě hned natřikrát: vstřícným přístupem, svojí Lifemusic - filosofií sociální improvizace, kterou jsem vzal za svou - a v neposlední řadě plynulou češtinou.

A teď už první výpisek z inspirativního rozhovoru, který jsme nad čajem vedli v jeho bytě na Kotlářské ulici.

Brno

Já jsem přišel do Brna v roce '68 studovat na JAMU hru na lesní roh a Janáčka. Na Janáčkovi je nejzajímavější, že je to geniální skladatel, ale tak nějak primitivnější než třeba Mozart nebo Beethoven. Janáček si vytvořil vlastní cestu. Pro mě je Brno strašně důležité, já tu mám druhý domov.


Improvizace

Improvizace. Nepotřebuješ skladatele, dirigenta, obecenstvo.

V Londýně jsem hrál klasiku, ale každý týden totéž. Jen jsme zahráli a pak šli domů. Ještě horší byla práce ve studiu. Necítil jsem se z toho dobře - chtěl jsem pracovat s lidmi. Začal jsem s dětmi, 13-14 let, které nechtěly dělat nic s hudbou, ani s ničím.

Učil jsem na univerzitě improvizaci a kompozici a hledal metodu... a zjistil, že improvizace je společensky daleko hlubší, než si myslíme.


pravidla Lifemusic

1. Každý je muzikant.
2. V hudbě neexistují žádné špatné či falešné tóny, ale:
3. Každý zvuk má nějaký smysl.
4. Hudba obrací pozornost k duši


Lidé se bojí použít hlas, protože hlas je duše, je slyšet nitro osoby. Mnoho muzikantů je schopno dobře hrát, ale z improvizace má strach, z not se mají o co opřít, ale v improvizaci musí být sami za sebe. Je to strach ze špatných not? Nebude z toho chaos?

Nebude. Nikomu neříkám, co je špatné, každý člověk má své představy, svůj zvuk. Když něco chce nějak hrát, proč by tak nemohl hrát? Já nikdy neříkám: to je falešné.


filozofie Lifemusic

V Čechách je dlouhá tradice klasické hudby, platí to nejen v klasické, ale i v lidové hudbě. To jsou velmi silně založené styly. Jenže Lifemusic je bez stylu, těká. Může být chvíli v nějakém stylu, ale pak se mění.

Pro mě LifeMusic znamená, že hudba má přímý vztah k životu, odráží život. Pak je strašně zajímavá ta směs zážitků, co lidé do své improvizace vloží. To je jeden z ideálů Lifemusic, aby člověk byl schopen do hudby promítnout svůj život, pocity toho daného okamžiku.

Já bych chtěl třeba pracovat s lidmi v kanceláři, přímo v té kanceláři, kde pracují. Já bych jim ukázal, jak Lifemusic vést, co by se dalo přímo z kanceláře použít jako hudební nástroj. Tříhodinový startovní workshop a oni by si pak sami hráli, třeba jen 10 minut týdně...

Dělal jsem podobný workshop pro T-mobile - leadership a change management - a byl velmi úspěšný.


Pro koho je Lifemusic?

Součástí filozofie Lifemusic je přivést lidi k uvědomění si sociální zodpovědnosti.

Kdo potřebuje improvizovat? Politici, vojáci, policisti - profese, které mají nad lidmi moc, ale současně musí dodržovat určitý řád a jsou omezováni pravidly.

Staré Walleské přísloví říká: Nedávej meč tomu, kdo se ještě nenaučil tancovat.
Prostě, každý kdo dostane moc nad lidmi musí být nejdříve schopen soucitu a porozumění. Každý voják ve válce, protože rozhoduje o životě a smrti, si musí být té zodpovědnosti neustále vědom

Totéž se týká bankéřů. Protože empatie je klíčová pro kohokoliv, kdo pracuje s obrovskými částkami peněz nebo s libovolnými nástroji s velkým vlivem, které mají vliv na kulturu či chování ve světě. Všechny tyhle profese, na první pohled hudbě strašně vzdálené, improvizaci strašně potřebují.

Je příliš jednoduché pracovat s umělci, s učiteli nebo s lidmi v nemocnicích, kteří jsou na sociální improvizaci zvyklí. Tito lidé tuto funkci hudby naprosto chápou.

Důležité je pracovat s lidmi, kteří se pohybují tam, kde hudba chybí.

Celý text / Read more...

7. 1. 2011

Jak se Brnu žije ve věku nejistoty?

První část výpisků z knihy Zygmunta Baumana Tekuté časy s podtitulem Život ve věku nejistoty, které si nechci nechat jen pro sebe.

Společnost nebo síť?

„Společnost“ ztrácí povahu „struktury“ a je čím dál častěji vnímána jako „síť“, a podle toho se s ní nakládá: představuje matrix náhodných spojení a rozpojení, kde množství možných permutací je nekonečné. Nový individualismus, rozvolňování mezilidských vazeb a uvadání solidarity jsou jednou stranou mince, jejíž druhá strana má mlhavé kontury „negativní globalizace“. Moc a politika, které unikly ze společnosti násilně rozklížené tlaky globálních sil, překotně odtékají opačnými směry a jsou si čím dál vzdálenější…


Proměna městských elit

Lidé z „vyšších pater“ nejsou svázáni s místem, kde žijí, neboť jejich zájmy se nacházejí (či spíše poletují nebo jsou unášeny) jinde. Je zřejmé, že s výjimkou přání nebýt obtěžováni a tedy mít svobodu nakládat se svým časem a k tomu mít jistotu služeb, jež vyžadují pro svůj každodenní komfort (ať už je tím míněno cokoli), netíží tyto lidi žádná další starost, která by se jakkoli týkala města, v němž se jejich rezidence nacházejí. Městská populace pro ně není vhodnou „pastvinou“, zdrojem možného obohacení a tudíž ani chráněncem, který by spadal do jejich péče a pod jejich odpovědnost, jak tomu bývalo v případech městských elit dávno minulých časů, majitelů továren anebo obchodníků se spotřebním zbožím a idejemi.

Zkrátka a dobře: současné městské elity se o problémy „svého“ města nezajímají; je to pro ně pouze jedno místo z mnoha, přičemž všechna tato místa dohromady jsou miniaturní ve srovnání s rozměry kyberprostoru - jejich skutečného, i když virtuálního domova. Nebo řekněme, že se o tyto problémy zajímat nemusejí a očividně neexistuje nic, co by je donutilo, aby se začali zajímat, pokud o to sami nestojí.


Města jako skládky (globálních problémů) nebo laboratoře (života v odlišnosti)?

Jak jsme zmínili, dnešní města jsou skládkami globálně vytvářených problémů; ale je možné je také nazírat jako laboratoře, v nichž jsou dennodenně objevovány, testovány, memorovány a vstřebávány možnosti a způsoby života v odlišnosti, kterému se obyvatelé čím dál přeplněnější planety stále musí učit.

Skutečné síly, které dnes tvarují podmínky našich existencí, volně protékají globálním prostorem, zatímco politické instituce zůstávají pevně zakotveny na místě; jsou, tak jako dříve byly, nadále lokální povahy.

Čím je město větší a heterogennější, tím více atrakcí může podporovat. Rozmanitost je příslibem možností – mnoha a různých možností, které vyjdou vstříc jakékoliv dovednosti a chuti; takže čím větší město, tím spíše bude přitahovat narůstající počet lidí, kteří se neuplatnili anebo se jim nedostalo možností a dostatečně zajímavých příležitostí v místech, která jsou menšího rozměru a tedy méně tolerantní k výstřednostem a nejrůznějším podobám svobody. Zdá se, že mixofilie je stejně jako mixofobie sebepohánějící, sebepropagující a sebepovzbuzující tendencí. Žádná z nich se pravděpodobně při obnově městského prostoru sama od sebe nevyčerpá ani neztratí nic ze své energie.

Město stejně mocně šíří a živí „mixofobii“ – jako podněcuje „mixofilii“. Městský život je opravdu a nenapravitelně ambivalentní záležitostí.

Pokračování příště.

Celý text / Read more...