Vyznání, veřejně, na přání

Nejsem Brňák. Ani si nemyslím, že bych se tak někdy mohla cítit, kořeny jsou prostě jinde, ale co na tom dnes záleží. Kolik z těch "opravdových" má "čistý původ"? Člověk prostě někde žije, třeba i rád, ale doma je jinde. Nezáleží.

Brno je město, které mi nejdřív poskytlo potravu duševní, udělalo ze mě člověka, co si, kdyby umřel, na náhrobek může nechat vytesat před jméno tři písmenka a tečku jako bonus, poslední tři roky mě pak živí i prakticky. Nebo já jeho? Nebo my sebe navzájem? S takovým statusem se nevyhnete běžné otázce: Proč? Proč Brno?

Obvykle se na tohle odpovídá Kvůli práci. Nejsem výjimka. Náhodou jsem si ke sezení nad učebnicemi vybrala tohle město a náhodou mě stáhlo odjinud, když jsem hledala první opravdovou práci. Jenže náhody možná nejsou. Možná jsem chtěla.

Před těmi x lety bylo Brno jen rozpálené betonové místo s řekou, která jako by ani nebyla. Za slunečními brýlemi a přimhouřenýma očima skoro neexistovalo, maximálně jako kulisa hry, o které ještě nikdo nic nevěděl. Děj se pak rozjížděl pomalu, postupně, ale když nabral obrátky, byly to tyhle ulice, parky, kopce a živá místa, kam se dalo utéct, schovat, uklidnit. A tak tam vzniklo to souznění.

Brno mám ráda proto, že mě uklidňuje. Nevím proč, možná je to tím, že k němu nemám negativní vzpomínky, nic mě při pohledu na žádné místo nebodne, vždycky mi pomohlo odpoutat se od problémů jinde. Je tady dost možností, aby si člověk připadal v centru dění, ale není to Praha, která už je přece jen příliš velká, ačkoli i tam se dá žít. V Brně se dostaneš z jednoho konce na druhý za hodinu. Každou čtvrť ještě můžeš trochu znát (což není můj případ), není to anonymní město.

Žádná vášeň. Ale místo, kde se dá žít. A dýchat. Tak proto Brno.