1. 9. 2010

Brněnské necelebrity: Petr Vacek a jeho "Pětačtyřicítka"

Neautorizované daguerrotypie Brňanů a jejich DYI aktivit, jež provozují bez nároku na honorář či mediální humbuk.

Někteří mí kamarádi pracují v muzeu. Někteří tam pomáhají a další muzea zase navštěvují. Ovšem Petr Vacek si právě letos jedno muzeum založil a svépomocně zaplnil exponáty. A tak se tuto sobotu jedeme podívat na slavnostní otevření nového vojenského muzea Ludvíka Hynka, mapující odbojovou činnost v Ratiboři-Borči, jak praví přiložený plakát.

Petr, takto člen Klubu vojenské historie "Pětačtyřicítky" a zarytý Masarykovec, nejen tímto činem úspěšně nahlodává mou (dříve totální) skepsi k vojenství v kotlině české a vytahuje na světlo osudy, které mají s Terazkim a Kefalínem společného opravdu pramálo.

A těm, kterým se nechce hnát až do Ratiboře, dávám tip na on-line databázi pietních vojenských míst, kterou v Petr a ostatní aktivní přispěvatelé vytváří v duchu hesla "Národ, který nezná své hrdiny, riskuje, že žádné nebude mít, až je bude potřebovat!"

Stačí si najít pár životopisů těch, které tyto pomníky připomínají, a zažijete cyklovýlet s takovou porcí mrazivého adrenalinu, které se při běžném "keškaření" nedočkáte.


Ač majitel modré knížky, základního svazku knihovničky intelektuála, jsem vděčný za každou příležitost, kdy Petr zemitým komentářem provádí mé synky svojí sbírkou militárií. Až budou starší, snad je nechá nahlédnout i do deníků válečných veteránů, které válku popisují bez generálského nadhledu: vši v zákopech, zimu, hlad, hezký holky atd...

Ať včas pochopí, jaké peklo lidi potká, když fanatici pod hnědým, rudým a kdovíjakým praporem vyrazí budovat "nové" zítřky a převychovávají k tomu "nového" člověka. Když se Krylova příslovečná "lůza pod platanem" už nemůže dočkat zhroucení pravidel a jistot.

Ať jsou včas naočkovaní, že pocit bezpečí a jistoty domova je dar okolností, o který je třeba pečovat, a žádná samozřejmost. A kolik to stojí, když je potřeba zničehož nic náš malý, ale přece jen demokratický bordýlek chránit. Jo, pelíšky ...

V tomhle má Petr, jehož rodině šlo za války permanentně o krk, moji plnou důvěru. I profesně našel cestu, jak se k rodinné tradici přihlásit. A tady se prostě zajíždí na větší hlubinu, než jen okouzlené hraní si na vojáčky v dobové uniformě...

Žádné komentáře: