Africký Den podruhé

Do slangu Brnopolis lze Den Afriky převést jako „komponované setkání afrických expatů s brněnskými kreativci za účelem multikulturního data exchange.“ (fuj!) V praxi šlo o večer plný voňavého jídla, spontánních a usměvavých Afričanů, bubnů a afropopu. A taky o ukázku sakra rozdílného přístupu k organizaci něčeho „komponovaného“ mezi starým světem a Afrikou.

Stačí se jen zaposlouchat do hudby. Naše tradice, po staletí živená napětím mezi raciem antické filosofie a mystikou judeo-křesťanské teologie, si žádá příběh v čase, cestu odněkud někam, dovolává se přeměny tvořením anebo bořením.

Africká hudba nahrazuje logiku vývoje intenzitou pocitu. Krátká harmonická fráze, na kterou se během nekonečného opakování vrství rytmy a protirytmy, melodie a protimelodie až vzniká jakýsi extatický hudební „hamburger“, který skončí vyčerpáním nebo na pokyn (producenta!)

V Semilassu vládla uvolněnost jako heslo dne. Čas se přestal řídit minutovou ručičkou a jen se líně válel v nekonečném střídání dne a noci. Příčina a následek přestaly fungovat a všechny přítomnosti probíhají paralelně. Publikum vesele hlučí, někdy i poslouchá, děti se pod podiem honí a v zákulisí vládne totální chaos, kdo má kdy vystupovat. Kde je Senegal? Senegal není. Tak nastoupí Black Uganda Choir. Ugandu z podia pryč, protože se sešla Tanzanie a zazpívá jednu nebo taky tři písně. U mix pultu pak trpí zvukař pan Vlachovský, který se po evropsku ještě nevzdal myšlenky na „profesionálně odvedenou práci“. A nikdo v sále není pohoršen a neprudí, ani když se hejno dětí rozdovádí tanečními kreacemi znovunalezených Senegalců a spontánně přímo na pódiu obsype tanečníky jako kobylky.

No a? Prostě správná školní besídka a la Africa řízlá trochou karaoke. Ovšem besídka, která dá spoustu práce a příprav. Příklad za všechny uvedu paní Natalii Chenault, afroameričanku ladných pohybů a mocného hlasu, která v Brně učí africký tanec a vede taneční skupinu Omo Oya: Nacvičila taneční program s dětmi, do půl druhé v noci jim šila oblečky. S Black Uganda Choir za zády – navzdory názvu to jsou brňáci jak poleno – odzpívala jako hostující sólistka africké gospely, zpívala sama, tančila se skupinou a ještě se nechala chytit další kapelou k improvizovanému jamu, aby opět po půlnoci skončila úplně vyřízená.

Teď jen čekám, kdo zorganizuje obdobný Den Brna pro Afričany a vůbec ostatní expats? S knedlíkem, zelím, Frantou Kocourkem a hantecem? Zatím vás pozvu na příští Den Afriky vlastními slovy k smrti unavené Natalie: „Zase za rok, ale proboha dřív ne...“