Zmizí Valentin Falkensteiner navždy?

Valentin Falkensteiner (1800–1884) byl nepochybně největší mecenáš, jakého kdy město Brno mělo. Bohatý a vážený měšťan, který se „záležitostem obecním věnoval se zvláštním zájmem a pílí po celý svůj život“, a podle závěti „téměř celé své jmění věnoval na založení dobročinné nadace“.

Tato nadace, zřízená městem Brnem, poskytovala finanční podporu školákům a studentům, chudým, slepým a nemocným a přispívala na výstavbu různých institucí (včetně nejstarší budovy dnešní Filosofické fakulty Masarykovy univerzity, původně Městského sirotčince). Zdroje peněz nadace byly jednak cenné papíry, hypoteční pohledávky a štědrý peněžní vklad, a jednak nájmy ze sedmi domů v Brně, které nadaci patřily – na Masarykově 2, České 14, Orlí 9, Kapucínském náměstí 2-4, Panské 6-10, Kolišti 9 a na Hlinkách 98.

Kdo je Valentin Falkensteiner, tedy před sto lety bezesporu věděl asi každý Brňan.

Avšak po první světové válce se situace začala měnit. Pamětní deska se jmény donátorů (mezi nimi bylo i jméno Falkensteinerovo), která bývala na zdi Městského sirotčince byla odstraněna. Všichni, kdo na ní byli uvedeni, byli přece Němci. Název přilehlé ulice, Falkensteinerové, zůstal nicméně nezměněn: Falkensteiner sám byl totiž „dobrý Němec“. Po druhé světové válce však zmizela i ulice Falkensteinerova – být „dobrým Němcem“ už nestačilo, a ulice byla proto přejmenována na Titovu. (Za dva roky nato se dobrý Jugoslávec stal zrádcem a nahradil ho dobrý Rus Gorkij). Asi v té době byla zrušena i Falkensteinerova nadace – ne kvůli tomu, že její zakladatel byl Němec, ale protože zvláštního fondu na podporu handicapovaných a potřebných už nebylo zapotřebí; o milosrdenství nějakého buržousta nová lidová demokracie nestála.

Ze slávy Valentina Falkensteinera zůstalo pak jen těch sedm zmíněných budov, které se kdysi pyšnily velikým nápisem „Valentin Falkensteinersches Stiftungshaus“. Ten na nich však už jen živořil jakýmsi zvláštním posmrtným životem. V některých případech bylo ještě vidět, jak ho původně tvořila jednotlivá písmena, která byla později odstraněna, jinde bylo možné dešifrovat název nadace pod tenkou vrstvou barvy, nebo rozpoznat obrysy písmen v omítce. Byly to takové křehké připomínky minulosti.

V poslední době se však začala ztrácet i tato mementa dřívějších časů – fasády budov, které po dlouhá léta komunistické éry spaly, se začaly opravovat. Donedávna stále ještě přežívali dva nápisy, na České a na Orlí. Když pak před dvěma lety opravili budovu na České 14, nápis z ní zmizel. Tento rok pro změnu zbořili dům na Hlinkách – za okolností typických pro Brno ( pro „neschopnost“ památkářů ho ochránit) – a předevčírem jsem si na procházce městem všiml, že fasáda domu na Orlí 9 se opravuje. Velice pochybuji, že až bude lešení odstraněno, budu mít potěšení obdivovat krásně obnovený zářící nápis „Valentin Falkensteinersches Stiftungshaus“.

A to bude obrovská škoda. Ztráta stop minulosti znamená vždy ztrátu kusu identity. A to platí dvojnásobně, když jde o onu „černou díru“, kterou představuje slavná německá minulost Brna.