Překvapení na Svoboďáku

Když se tak v klidu zamyšlen procházím brněnskými ulicemi, přemýšlím o budoucnosti města i o příštím příspěvku do stránek Brnopolis a… tento stav je samozřejmě fiktivní, neboť obvykle spěchám z práce, či do práce nebo něco koupit – ale tentokrát jsem se opravdu zamyslel. Tedy seděli jsme s mou paní v Domě pánů z Lipé v kavárně a poslouchali něco, co se asi jinde v Brně hned tak nenajde: živou klavíristku! Když v sedm večer skončila, vyrazili jsme napříč přes náměstí Svobody směrem k pasáži Omega. Musím říct, že mi tento dům večer připadá zvenku mnohem barvitější než ve dne, především teď v zimě, kdy je ověšen barevnými světelnými šňůrami. Došli jsme k osvětleným výkladcům – vpravo šperky (OK), vlevo…. V tom okamžiku mi to došlo!

Atraktivnost města se zjednodušeně řečeno měří cenou jeho nemovitostí. Zjednodušeně také platí, že směrem od okrajů města do centra ceny nemovitostí rostou. Tudíž by na náměstí Svobody měly být ceny nemovitostí nejvyšší a stejně tak by i ceny pronájmů nebytových prostor (především v přízemí s výkladci do hojně navštěvovaného veřejného prostoru) měly zde být logicky na nejvyšší úrovni. Při takových cenách bych tedy v centru Brna očekával obchody s drahým, luxusním nebo jinak výdělečným zbožím. To se možná na náměstí Svobody v některých obchodech vyskytuje, avšak to, co jsem uzřel v levém výkladci paláce Omega, mi vyrazilo dech.

Na obyčejném bílém regálu tam stojí řada pytlů s pracími prášky! Ano, s těmi stejnými, které najdeme ve všech hypermarketech na světě i v Jednotě v nejzapadlejší vísce Moravy. A ta drogerie ani nepovažuje za nutné výkladní skříň nějak upravit, díváme se na zadní stranu uličky, kterou procházejí zákazníci se svými nákupními košíky. Obestřely mě mrákoty a jedině opora v osobě manželčině mi zabránila klesnout v mdlobách na tvrdou žulovou dlažbu náměstí.

Když jsem se za chvíli probral, pustil jsme se do horečných úvah. Cestou domů jsem donekonečna rozebíral nejrůznější aspekty brněnského rozvojového potenciálu, padala slova jako moravské Silicon Valley, podnikatelský inkubátor, ICRC, technologické centrum apod. Moje myšlenky se však stejně pořád vracely k těm pytlům s pracími prášky. Nemohl jsem se toho zbavit. Obávám se, že se teď budu chodit každý den dívat, zda tam ty prášky ještě jsou, či zda už je nenahradilo něco jiného – třeba briliantové náušnice nebo norkové kožichy.

Když jsme dorazili domů, ukončila moje paní celý můj odborný monolog ráznou větou: "Přestaň se už zabývat zbytečnostmi a dělej něco užitečného. Musíme dát do pračky!" A otevřela krabici s pracím práškem…