28.říjen bývalého studenta Víta Slívy

Mám rád Rašínovu formulaci zákona ze dne 28.října, kterým jsme se odstřihli od snah Rakouska přetvořit to, co zbylo z monarchie, v jakousi federaci: "Samostatný stát Československý vstoupil v život..."

Sám mám 28.říjen v hitparádě různých výročí velmi vysoko. Chtěl jsem původně něco žbrblat, jak se nám po r. 1918 elity objevovaly, zatímco při jiných osmičkových výročích nám zase mizely. Ale raději připomenu prof. Víta Slívu, "kultovního" brněnského češtináře a slezského básníka, který se podvratnou výukou zasloužil o můj kladný vztah k výročí založení Československa.

Je tomu dvacet let, co profesor Slíva LP 1988 nakráčel do třídy a všechny nás zpéroval, že nějaké vlastenectví cítíme jen tehdy, když vyhrajeme hokej s Rusákama. Pak se vrátil ke Karlu Čapkovi a Hovorům s TGM, protože Čapka jsme už probírali asi měsíc, možná dva. Vždycky jsme autory, kteří ve Slívových očích požívali důležitosti, probírali sakra zevrubněji než ty neoblíbené a méně důležité.

Až s odstupem času jsem zjišťoval, jak dokázal svou neortodoxní češtinou suplovat zároveň dějepis i občanskou nauku v pravém slova smyslu. S pobavením vzpomínám na "hodinu míru", povinnou diskusi o tématech soudobého světa, kterou nějaký soudruh vymyslel k 1.září. Profesor Slíva tedy pustil z gramofonu mrazivě křehkou baladu Suchého a Šlitra "Jó, to jsem ještě žil" a suše konstatoval, že tím jaksi k míru řekl vše, co měl na srdci. A dále pouštěl zejména Yes a King Crimson, než přišla zakročit jeho kolegyně z vedlejší třídy, netuše, že je pedagog na hodině přítomen a vše je vlastně v pořádku.

V literárním semináři pak "off-record" podal základní informace o individuích Škvoreckém, Zahradníčkovi a Kunderovi a jiných podobných, a tak bych mohl pokračovat dál a dál.

Nepatřím mezi žáky, kteří mu byli nebo zůstali blízcí, a dodnes jsem nerozluštil mnohé z koanů, kterými nám průběžně znepokojoval hlavu. Ale zůstal mým vzdáleným guru při postupné proměně puberťáka v cosi jako dospělého občana.

Na počátku října jsem si s elekrickou kytarou v ruce prožil v Ponorce, mekce olomouckého undergroundu, syrové blues Muž a žena, zhudebněnou báseň Fr. Halase ze sbírky Naše paní Božena Němcová. Báseň i sbírka jsou drásavým ohlédnutím po ztrátě všeho, co první republika znamenala, a nijak se za bluesovou linku nestydím. Nemít na gymnáziu Slívu, asi by mě takový zážitek nepotkal.

Post Scriptum:
"Samostatný stát Československý vstoupil v život..." Jakoby se právě narodilo malé dítě. A člověk ho poprvé drží v náručí s tou nevyslovitelnou pýchou a všechno v něm uvnitř řve: Ano, toto patří ke mně, toto ochráním a postavím na vlastní nohy, protože je to moje zodpovědnost, protože chci." Náš stát je stále velmi mladý..