16. 11. 2009

Kam jít naslepo: Festival ticha v Divadle šansonu

Právě jsem se vrátil z Divadla šansonu (Hrad až příště), kde překladatel a písničkář, dnes i ředitel Jiří Vondrák nachystal večer Janu Skácelovi k 20. výročí jeho odchodu z tohoto světa. A stále ještě "pod vlivem" na vás vychrlím rozcestník všech zainteresovaných, protože na každého z nich lze zajít naslepo kdykoliv a bez obav. Protože co jméno, to osobnost.

Divadlo šansonu
"Dělňák na Jamborce", dříve ošuntělé místo, kam se chodilo na zajímavou muziku, leckdy na tajnou a s tajnými. Už to tam vypadá útulněji a stolová úprava slibuje málo oficiality a více šantánové vstřícnosti. A dnes tam bylo útulněji o spoustu pěkných děvčat z DAMU.

Jiří Vondrák
Když jsem byl patnáctiletý puberťák, zcela otrávený povinnou ruštinou, uslyšel jsem poprvé Vysockého a Okudžavu ve Vondrákových překladech, což puberťáka vedlo k nejasným myšlenkám, že chudina ruština za to asi nemůže... Pro Skácelovský večer zvolil jednoduchou, ale účinnou strategii: Vybral kultivované umělce a dal jim prostor, ať si dělají, co chtějí. A mezi tím něco málo civilně přečetl a povykládal osobní vzpomínky na Jana Skácela. Vznikl neočekávaný, neformální večer, pomale tekoucí a tichý, mnoha stylů a barev. (Protože Slunovrat Jiřího Pavlici je krásná deska, ale nikoliv dogma!)

Zdeněk Král s herečkou Andreou Buršovou z Husy na provázku
Zdeňka Krále a jeho bohatý klavírní styl na pomezí jazzu a new-accoustic obdivuji od doby dua s mandolinistou Martinem Krajíčkem. Skácela zhudebňoval tak opatrně, že spíše drobně "perlil" podkres pro jemné parlando. Vlastní písničky Zdeňka a Andrey měly větší šťávu, asi se mají rádi.

Hana a Petr Ulrychovi s Kateřinou Štruncovou
Hana Ulrychová a její divukrásný hlas, kterému ani lehké nachlazení neubralo na vroucnosti. (She's got a gospel in her voice, řekl by možná Američan) Ulrychovy texty podle Vančurovy Markéty Lazarové a valašská poezie Ladislava Nezdařila jako krásný dlouhý prolog ke zhudebněné Skácelově Motlitbě.

Dada Klementová a DADA trio, dnes v obsazení Petra Klementová, Soňa Jányová, Vít Šujan, Petr Šmiřák a Dorothea Kellerová
Dada, úča zpěvu na JAMU a spiritus agens mnoha hudebních recesí spojených s Strécovskou Univerzitou, se k pojmu trio chová hodně volně. Nejprve jich na pódiu bylo šest, aby Skácelovy texty oblékli do jemných hudebních miniatur na pomezí jazzu a komorní hudby. Pak se rozrostli o dalších patnáct prváků(!) JAMU, kteří ještě před imatrikulací zvládli scénicky i zpěvně veselou hříčku O stonožce a jednonohovi, aby se nezapomnělo na Skácelovu poezii pro děti. Škoda jen průvodního slova Soni Jányové. Dobře zpívá, asi vím, co cítí, myslela to dobře, ale byly to patetické kydy.

Vlasta Redl
Omluvil se, že jako jediný nic nezhudebnil a přesto měl k Janu Skácelovi výrazově nejblíž. Hrál i zpíval na hranici pianissima, svérázně filozofoval, civilně recitoval a dohnal tak publikum k největšímu ztišení a soustředění. Protože právě ticho je jádrem básnického odkazu Jana Skácela. A Vlasta Redl vyšel s Lubošem Javůrkem na forbínu a po krátké instrumentálním (Sonetu o lásce ve formě) blues zanotoval své Husličky. Publikum si rovněž čistě a na hranici pianissima zazpívalo a v naprostém uvolnění odešlo do nočního zbytku neděle.

Jan Skácel
Co dodat? Jeho Malé recenze i lyrika bytostně prostoupená jižní Moravou byly a ještě dlouho budou pro mnohé vstupní brankou do světa poezie, tak jako se přes filmy Jiřího Menzla přichází na chuť art-filmům. Mistrné ovládnutí řemesla a tajů češtiny totiž nic neubralo na sdělnosti v tom nejlepším slova smyslu. A jak jsem se dnes zaposlouchal, verše Jana Skácela o mamince jsou ty z nejkrásnějších.

1 komentář:

Richard Lank řekl(a)...

OMLUVA A TISKOVÁ OPRAVA
=======================
Auvajs, nasekal jsem v článku věcné chyby, tak si jdu sypat popel na hlavu a uvést věci na pravou míru:


Dada Klementová sice souhlasí, že je úča, ale výhradně ansámblového zpěvu - nikoliv sólového, jak z textu vyplývá.


Prváci studují pochopitelně JAMU
a nikoliv DAMU. (Ach, jak se teď budu moci brněnským patrotům podívat do černých brýlí...)


Do třetice omluva největší - Dorothea je Kellerová, ne Kellarová. Mě taky vadí, když jsem někde za Langa.


Všem, kterým můj spontánní textík poměnil osobní údaje, se ještě jednou omlouvám a Dadě a Peti Klementové děkuji za víc než laskavé upozornění.