12. 1. 2011

Jak se Brnu žije ve věku nejistoty? (II)

Druhá část výpisků z knihy Zygmunta Baumana Tekuté časy s podtitulem "Život ve věku nejistoty", které si nechci nechat jen pro sebe.

Strach je zřejmě nejzlomyslnější z démonů, kteří hnízdí v otevřených společnostech naší doby

Uprchlíci a imigranti, kteří přicházejí „odněkud zdaleka“, ale rádi by se usadili v blízkém sousedství, se jedinečně hodí k tomu, aby sehráli roli obětního beránka, na němž by se dalo demonstrovat spektrum „globálních sil“, které budí obavy a nenávist z toho důvodu, že přicházejí ke slovu, aniž by braly v potaz důsledky svého působení. Ostatně žadatelé o azyl a „ekonomičtí migranti“ nejsou ničím jiným než kolektivní kopií (anebo alter egem, doprovodnou suitou, zrcadlem či karikaturou?) nové mocenské elity globalizovaného světa, která je všeobecně (a jistě ne bezdůvodně) podezřívána z toho, že celou tu šlamastyku způsobila.

Skutečnost, že nové elity (zaměřené lokálně a jen velmi volně svázané s místem, kde žijí) odstoupily od svých někdejších závazků vůči lokální populaci a následně rozevřená duchovní i komunikační propast mezi životními prostory těch, kdo se odloučili, a těch, kteří byli odloučeni, jsou pravděpodobně nejzásadnějšími ze sociálních, kulturních a politických jevů, které se váží k přechodu od „pevné“ fáze modernity k její fázi „tekuté“.

Sociální homogenita prostoru, ještě zdůrazněná a zpevněná segregací, snižuje mezi obyvateli schopnost tolerovat rozmanitost, a tím násobí příležitosti pro mixofobní reakce – život ve městě se pak zdá riskantnější a tedy bolestivější, než aby přinášel bezpečí a s ním bezstarostnost. Čím déle lidé zůstávají v „uniformním prostředí“ – ve společnosti „jim podobných“, s nimiž se mohou povrchně a věcně „socializovat“, aniž by se vystavili riziku nedorozumění a zápolení s obtížnou nutností překládat mezi různými vesmíry významů -, tím spíše se „odnaučí“ umění sjednat společné významy a přijatelný společný „modus vivendi“.


Rostoucí potřeba sdíleného prostoru

Pro zpevnění a kultivaci mixofilního smýšlení by byla příznivější opačná architektonická a urbanistická strategie: prosazování otevřených, vlídných a pohostinných veřejných prostorů, které by všechny kategorie městského obyvatelstva lákaly k návštěvě a k vědomému a dobrovolnému sdílení.

Jak Hans Georg Gadamer skvěle poukázal ve své Pravdě a metodě, vzájemné pochopení a porozumění je podněcováno „fůzí obzorů“ : kognitivních obzorů – tj. obzorů vytvořených a rozšiřovaných hromaděním životních zkušeností. Fůze, kterou vzájemné pochopení a porozumění vyžaduje, může být jedině výsledkem sdílené zkušenosti; a sdílená zkušenost není možná bez sdíleného prostoru.

Gadamerova „fůze obzorů“, tato nezbytná podmínka Kantovy „universální lidské jednoty“, může klidně začít na městské úrovni. Na urbánním jevišti může dojít k přetavení Huntingtonovy apokalyptické vize nesmiřitelných konfliktů a nevyhnutelného „střetu civilizací“ do podoby vlídných, potěšujících a radostných každodenních setkání s lidstvím, ukrytým za děsivě neznámými maskami cizích a vzájemně odcizených ras, národností, bohů a liturgií.


Znáte v Brně nějaké globální „lovce“?

V poslední kapitole autor představuje historickou proměnu vztahu lidí k okolnímu světu: v předmoderní době přirovnává lidstvo k hajnému - ochránci přirozené rovnováhy, v moderní době pak k roli zahradníka - tvůrce utopií, který přirozenou harmonii upravuje podle vlastních představ, a v postmoderní současnosti k egoistickému lovci, jehož jediným úkolem a zájmem je bohatý úlovek. Dnešní „lovci“ nepovažují stav zdecimovaného revíru za svůj problém, dokud je kam se přesunout…

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Co třeba brněnské IBM?

Eva Stankova řekl(a)...

Myslím, že typický příklad je popsán zde:
http://www.zive.cz/clanky/flextronics-mohlo-to-dopadnout-jinak/sc-3-a-107761/default.aspx