Nedělní přemítání o paliativní medicině a domácí hospicové péči

Můj malý syn mi vprostřed pánské jízdy zničeho nic položil otázky z nejtěžších:„Proč musí jednou maminka umřít? Proč už ji nikdy neuvidím, když umře?“ a rozplakal se. Tak jsme auto zastavili kdesi v poli, kluka jsem přitiskl do náruče, aby mi mohl brečet za košili, a pak jsme opatrnými slovy, ale bez lhaní, překročili spolu onen velký rubikon, ono tušení, že čas plyne a lidé včetně maminky jsou smrtelní.

V duchu se vracím k pořadu rádia Vltava o paliativní medicině a domácí hospicové péči, která stále nemá v ČR na růžích ustláno, ač by měla být nedílnou součástí našeho života. Pomohl mi odhalit fatální míru vlastní nevědomosti a nepřipravenosti, jak odcházejícímu člověku pomoci emočně i ryze prakticky, aby mohl dožít v pocitech lásky a důstojnosti, ať by ho stále chatrnější tělo zrazovalo a izolovalo sebevíc. Jak společně a dobře projít poslední týdny, dny a hodiny završující symfonii života, protože potlesku publika se dočká beztak jen ticho, které přijde po poslední notě.

Co vím, máme v ČR vzhledem k počtu obyvatel jen asi třetinu pořebných hospicových lůžek oproti standardu vyspělých zemí.V Brně a okolí slouží 16 lůžek v Hospicu sv. Alžběty v Brně (www.hospicbrno.cz) a 50 lůžek v Domě léčby bolesti s hospicem sv. Josefa v Rajhradu. Lůžkové hospice usilovaly o legislativního zakotvení více než deset let, až v roce 2006 byl do zákona č.48/1997 doplněn §22a "Zvláštní ústavní péče – péče paliativní lůžková“ . A domácí hospic bohužel není v naší legislativě definován dodnes. (Ts,ts,ts, že by dosud nikdo nespočetl všechny ty přímé i sekundární benefity domácí péče pro státní rozpočet? Když už víme, kolik nám ušetří zavilí kuřáci a kaskadéři na D1?)

O to více si vážím laických dobrovolníků všech profesí, kteří ve svém volnu pomáhají nejen se základní péčí o nemocného. Ono vyvenčit psa, učesat a zastřihnout vlasy, přinést notebook s webkamerou, ať ještě uvidím vnučku někde v Emerice... to bude v tomto kontextu důležitější než chiméry aktivního stáří na reklamních bilboardech.

Vzpomněl jsem na babičku, přesněji maminčinu kmotru Albínu, která bez velkých cirátů dostála slibu při křtu a mamince pomáhala překonat to velké prázdné místo po úmrtí mé vlastní babičky, kterou jsem téměř nepoznal. Byla to vitální, nezávislá a v podstatě nonkonformní žena, která na vesnici statečně přestála rodinné tragédie i dost nemilosrdné skutky těch, kteří v 50.letech bezohledně spěchali k lepším zítřkům. Devadesátku babička oslavila už beznohá na vozíčku a unavená - duševně dost a fyzicky nesmírně. A zapřísahala obě, mou tetu i moji maminku, ať ji nenechají vláčet po nemocnicích, ať ji nechají v klidu odejít DOMA . Tak se i stalo. Teta o babičku pečovala stále a maminka dojížděla, jak jen mohla.

Co já? Kolik budu mít v sobě pokory a odvahy? Vezmu si neplacené volno, i když zákon tuhle „překážku v práci“ kupodivu nezná? Bez ohledu na všechny termíny a důležité projekty? Podstoupím případné riziko ztráty zaměstnání? Zajdu do hospicu a stanu se jedním z dobrovolníků? A vůbec, co s tím otravuju, když jsou Vánoce přede dveřmi a já jsem energický, dynamický a kreativní?

Právě proto.

Doporučená četba
hospice.cz
umirani.cz
František Halas: Staré ženy
Tomáš Halík: Oslovit Zachea
Vít Slíva: Grave, Souvrať
Franklin Covey: Sedm návyků skutečně efektivních lidí (kap. 2, Začínejte s myšlenkou na konec)