Do Brna za spisovateli
Polský spisovatel Andrzej Stasiuk v jednom českém interview řekl: „Se sousedy je to vždycky tak, že je vnímáme buď jako ty lepší, než jsme my, nebo naopak. V mé osobní hierarchii předsudků a pověr byli Češi ohodnoceni dost vysoko. Zdálo se mi, že to jsou takoví Poláci, jenomže lepší, Poláci, kteří mají to ‘něco’, co nám chybí, jakousi racionalitu a sebeironii. Ale to se týká spíš literatury, kterou znám asi lépe než živé lidi.“
Jaké knihy Stasiuk četl? Víme, že v mládí byl v okruhu jeho přátel (generace lidí narozených v šedesátých letech) kultovním autorem Hašek, všichni znali nejen úryvky ze Švejka, ale i Haškovu biografii. Dočteme se, že Švejk byl pro ně mistrem života v říši absurdity a po určitou dobu měli čeští autoři vliv na mladé polské intelektuály dokonce mnohem větší než polští, protože výstižněji popisovali metody přežití v dobách represe. Kultovními autory byli pro ně také Hrabal a Kundera, a když jsem v osmdesátých letech v Polsku studovala, také jsem je četla ve výborných polských překladech (jednalo se pochopitelně o samizdat).
Poláci mají českou literaturu rádi a někteři nadšenci jezdí k nám, aby si ty zážitky, jež znají díky četbě, zopakovali, aby poznali ty chutě a vůně, které jim spisovatel popsal a aby našli místa, odkud jejich oblíbení spisovatelé pocházejí. První zastávkou je Praha, která umí ty svoje Hašky, Hrabaly (a vlastně i Kafku) prodat. Najdeme je na pohlednicích, na tričkách, na stěnách hospod, které se chlubí, že tady byli, pivo pili nebo pouze (Kafka) nasávali vzácnou atmosféru mnohonárodnostního města. Brno se jaksi svými velikány nechlubí, i když možná někdo namítne, že tady máme Janáčkovo divadlo, JAMU, Knihovnu Jiřího Mahena apod. Tyto úctyhodné budovy si návštěvník určitě rád prohlédne, ale možná by se také rád dozvěděl, že se kultovní český spisovatel Hrabal narodil v Brně-Židenicích a tak vlastně tady by měly začínat výlety (i turistické pivní stezky ;-) Po stopách Bohumila Hrabala. Také Milan Kundera, ve světě zřejmě nejznámější autor českého původu, se tady narodil, tady chodil na gymnázium a pokaždé uvádím touto informací jeho zanícené čtenáře v úžas. Do třetice pak vždy ještě vzpomenu Jana Skácela, jehož jméno třeba Polákům nic neříká, ale když cituji jeho báseň o Elišce Rejčce, dceři polského krále Přemysla II. Velkopolského, jež na Starém Brně kostel postavila, moji hosté začínají pociťovat onu skrytou magii Brna.
Tím nevolám po dalších pamětních deskách nebo pomníčcích, mnohé turisty (i ty stále přivolávané Japonce s foťáky a kamerami) někdy více potěší třeba taková nevšední Hrabalova zeď kolem nezajímavého autobusového nádraží v Praze na Palmovce. A začalo to prostě tím, že původní nevzhlednost a šedivost toho místa, tak ostře odporující barevnému světu Hrabalových knih, začala najednou vadit skupince pražských nadšenců…
5 komentářů:
Ten Stasiuk to je zajímavý tip.
Děkuji za krásný příspěvěk.
Podle mého názoru je tohle správná cesta jak náš bohatý region propagovat.
A osobně věřím, že se časem prosadí i jeden z největších velikánů, o kterém se více hovoří a publikuje v zahraničí.. Leoš Janáček.
Nádherný post! A Michal má také pravdu, vždyť nemusí jít jen o spisovatele. Kde jsou v Brně místa s geniem loci ovlivňující tvorbu osobností? Ať už z jakéhokoli oboru. Aneb kde popíjel třeba Wichterle? :)
O vlivu města jako takového se mimochodem mluvilo v dokumentu Hudební ghetto Brno, který kdysi šel na ČT2. Myslím, že její autor by nám k tomu jistě řekl/napsal víc. Zkusím ho pozvat.
Já Vám také děkuji za Vaše komentáře :-) A raději zůstanu u těch spisovatelů, protože literaturou se zabývám už skoro dvacet let. Také Špilberk je stále živým pojmem v italských (básník Silvio Pellico, který tam má pamětní celu), maďarských (Ferencz Kazinczy, zakladatel moderní maďarské literatury) a polských dějinách. Stal se tak poutním místem třeba pro italské turisty, které v Brně často potkáváme. Co jim nabídneme, když si prohlédnou vězeňské cely? Návštěvu pizzerie?
tak třeba Mahenův památník je - i díky oblíbené knihovnici, paní Černé, - velmi zajímavým místem, které žije speciálním životem, i když možná trochu na kraji zájmu. a ještě mě napadlo velké meziválečné jméno: Lidové noviny - tehdy jednoznačně nejkvalitnější deník, který dnes občas hřeší na svou slavnou tradici. škoda, že jméno jejich dlouholetého šéfredaktora, Arnošta Heinricha upadlo v zapomění...
Okomentovat