+ver.1i)
Endorfinové opojení
Brněnský asfalt dosud zahřívalo slunce. Astronomicky vzato již bylo podzimní, přesto si vesele užívalo prý posledního dne babího léta. Mediální masáž Českého hydrometeorologického ústavu, který na všech soukromých i veřejnoprávních kanálech předpovídal brzký nástup studené fronty, ochlazení a déšť, mě ještě na poslední chvíli vysadila do sedla horského bicyklu a ještě v podvečer jsem vyrazil do svých oblíbených kopců severně od města.
Přísně vědecky vzato, okolí Brna je pro cyklisty učiněným rájem a kopce mezi Svitavou, Ponávkou a Svratkou jsou pak rájem pro milovníky strmých stoupání a ostrých sjezdů. V údolích těchto řek si zase na své přijdou zarytí rovináři, vyrážející na poklidné rodinné vyjížďky zpestřené návštěvou hostinců a obdobných pamětihodností.
Ráj je tedy na dosah, není však snadné se do svého oblíbeného koutu dostat. Od nás z Černých Polí třeba směrem na Lesnou a dál do Soběšic žádná cyklostezka nevede a protože nerad jezdím po rušných silnicích, musím chtě nechtě porušovat dopravní předpisy (a to je dnes pěkně drahý špás). Přiznám se dobrovolně, byla to jízda v jednosměrce opačně, pak jsem jel po chodníku (opatrně), nerespektoval jsem přikázaný směr jízdy, nevedl jsem kolo po přechodu… raději skončím, než se dostanu do hledáčku městské policie a za svou lásku k cyklistice tučně zaplatím. Nicméně, kdyby někdo měl zájem, tak mu své ilegální stezky mohu předvést – garantuji: stačilo by pár značek, kyblík barvy…
Když jedete na kole po určitou dobu a určitou intenzitou, prý se začnou v mozku vyplavovat endorfiny, které působí skoro jako droga. Najednou necítíte únavu, začínáte se i s kolem bezmála vznášet – prostě euforie. A v té euforii mě dnes večer při jízdě napadla utopická myšlenka: co kdyby se každé město, tudíž i Brno, rozdělilo na tři zóny. V té první, v centru, by vládli chodci, ta druhá, obytné čtvrti a rekreační oblasti, by sloužila hlavně cyklistům a třetí zónu bychom nechali autům v podobě čtyřpruhových magistrál a záchytných parkovišť. Mezi tím vším by se pak proplétala městská hromadná doprava.
Každá droga však jednou dojde.
3 komentáře:
Nezlobte se, ale neodpustím si trochu štiplavou poznámku; ono je to trochu nešťastné, chtít stále něco dělit, vymezovat, segregovat. To je cesta do pekel. Spíš je důležité žít v souladu, a tady je samozřejmě třeba apelovat hlavně na řidiče, i když, ... oni i ti cyklisti někdy neberou zrovna ohledy na chodce. Tak možná raději než dělit město mysleme na to, jak v něm žít pohromadě a v souladu. Hezký den všem :-)
Tak z Lesné do Soběšic a dál určitě není třeba jet po silnici, vím minimálně o 2 cestách pro cyklisty, které nevedou po silnici, neb ta je opravdu dost nebezpečná. Vím o čem mluvím, jezdím autem do Soběšic denně a taky tutéž cestu občas projedu na kole. Raději lesem.
Myslím, že si kolega Šedivý trochu protiřečí. Hlavní problém tkví v tom, že uvedené tři druhy individuální dopravy mají výrazně jinou přepravní rychlost. Procházka např. Mariánským údolím je pak utrpením pro chodce stejně jako jízda po stejném chodníčku pro cyklistu. Soužití chodce, cyklisty a automobilisty třeba na velkém městském okruhu je rovněž nemyslitelná. Proto segregace být musí a dovoluji si říci - důsledná. Je to samozřejmě i otázka disciplíny - třeba ve Vídni či v Olomouci si chodci zvykli chodit po své části chodníku a nešlapat cyklistům po stezce a naopak. Stejně tak pěší zóna musí být vyhrazena pouze pro chodce a ostní druhy dopravy by měly být důsledně vymýceny. Soužití všech tří druhů dopravy si však umím představit v obytných čtvrtích, kde jsou auta nucena jezdit pomalu a kde nejsou jednosměrky, které omezují cyklisty, a kde je dost místa na silnicích i chodnících.
Okomentovat