Na Brně se mi líbí, že je provinční město

Slovo „provinční“ vzbuzuje v češtině převážně jen záporné asociace. Zdá se, že „provinční“ město je svou podstatou konzervativní, maloměstské a stagnující, ponořené do svých žabomyších válek. Jako by bylo předurčeno k druhořadosti a malosti. Většina alespoň trochu schopných lidí z něj touží utéct a ono samo nikoho z venku neláká.

Samozřejmě, že taková provinční města existují – možná, že taková je i většina měst mimo metropoli. Bylo by však vhodnější nazývat je prostě maloměsta – s pravými provinčními městy totiž mají jen málo společného.

Pravé provinční město je totiž zvláštní útvar. Je dosti veliké, aby mohlo nabídnout celou škálu služeb a příležitostí – ekonomických, kulturních, vzdělávacích a sportovních – zároveň však dostatečně malé, aby bylo průhledné a srozumitelné. Jeho fyzické rozměry jsou takové, že člověk – i cizinec – se v něm snadno a rychle orientuje. Jeho společenské vazby jsou jasné a všem známé. Je schopné definovat své priority a prosazovat je systematicky a dlouhodobě. Kulturní život se zde cílevědomě pěstuje jako výraz identity. Výsledkem je poměrně úspěšně fungující celek.

Jako sebevědomá komunita je pravé provinční město hrdé na své zvláštnosti, ale zároveň otevřené světu a připravené přijímat nové impulsy z venku. Při tom je na rozdíl od metropole pevně spjaté se svým okolím, má své specifické zázemí a vyznačuje se hlubším smyslem pro historickou kontinuitu. Proto je relativně imunní vůči extrémním vlivům, nepodléhá momentálním módám (kulturním, politickým) a je schopnější skloubit nové prvky s místními tradicemi.

Provinční město není v žádném případě bez ambicí. Naopak – denně je stavěno před nutnost zlepšit se, ukázat, že přes objektivně slabší pozice je schopno maximálních výkonů, že může v jisté oblasti nebo dokonce i v celé řadě oblastí dokázat víc než metropole. Svou povahou je soutěživé, je mu cizí pocit sebeuspokojení, kterým trpí každá metropole. Proto také inovace – průmyslové, sociální, administrativní, ale i kulturní – pocházely historicky spíše z provinčních měst než z metropolí, které se zpravidla živí tím, že nasávají impulsy a lidi z provincií a provinčních měst. (Je až ohromující, jak mizivé procento velkých spisovatelů, vynálezců, vědců atd. pocházelo a pochází z metropolí.) Přistup pravého provinčního města je vyjádřen ve starém dobrém hesle firmy Avis – „We’re number two – we try harder.“

A co je asi nejdůležitější – provinční město dobře ví, že není pupek světa – neustále se kriticky prohlíží a nemá proto přehnané mínění o svém vlastním významu. Nedávno jsem o tom přemýšlel, když mě navštívil můj americký přítel Mike. Zastavil se u mne v kanceláři a já jsem mu představil přítomného kolegu z univerzity. Mike zdvořile zareagoval: „Těší mne.“ A pak se ještě zeptal: „Jestlipak jste důležitý?“ Můj kolega byl na rozpacích, já rovněž. Mike ale otázku opakoval: „Jste důležitý?“ Kolega zmateně zakoktal: „To nevím … ale … spíš asi ne.“ Na to se Mike potěšeně usmál: „To se mi ulevilo! Byl jsem teď pět dnů v Praze a pokaždé, když mi někdo někoho představoval, začínal větou ‚You must meet XXX. He’s a very important person.‘ Konečně mám to potěšení seznámit se s někým, kdo není důležitý.“

Legrační historka – ale svým způsobem přesně zachycuje rozdíl mezi mentalitou lidí z kterékoli metropole a zdravou schopností lidí z pravého provinčního města držet odstup a dívat se na svět objektivně. A tím pádem i na sebe samotné.