21. 5. 2009

Brňáci v zahraničí: Historický půvab první republiky

Spisovatelka Sylva Lauerová je původem z Brna. Posledních dvanáct let žije na Seychelách. V roce 2007 debutovala na českém knižním trhu erotickým románem Hračka, a rok poté vydala prózu a básnickou sbírku Michael2007. Podílí se na tvorbě a financování uměleckých projektů spojených s tvorbou mladé české avantgardy.

Seychelské ostrovy si ukradly polovinu mého srdce na podzim roku 1996. Okouzlily mne, absorbovaly a pak, zmatenou, vyplivly zpět do šedé, uspěchané evropské reality. Je to jiný svět, jiná „planeta“, jiná dimenze.
Neexistuje tam čas v podobě, jak jej známe z Evropy. Tisíce let slunce vychází v tutéž dobu, aby ohlašovalo znovu a znovu příchod věčného léta, a právě tak zapadá, opět v identický čas, do stále stejně teplého Indického oceánu. Barva této „planety“ je ostře zelená, vlhká jako mateřské lůno a neskutečně mírumilovná. Voní skořicí, vanilkou, pepřem a hlínou a na lidské emoce působí jako dosud neobjevená urychlující droga. Od roku 1997 „poletuji“ mezi tímto rájem a německy, česky a španělsky mluvící Evropou.

Na ostrovech je vlastně všechno jinak.

Těžko potom porovnávat Brno, naši republiku, Evropu s tropickou ostrovní zemičkou, poházenou jako perly v Indickém oceánu. Tam děti vyrůstají jako bilingvní či trilingvní. Anglicky, kreolsky a francouzsky. Hlavním pokrmem jsou ryby a rýže. Za domem roste ananas, mango a papája. Tančí se sega, pije se kalů a baka. Pokud se pěstuje individuální sport – tak se plave. Není podzim, není zima, sníh nikdy nepadá, policajti vám nikdy nezměří hladinu alkoholu v krvi, a než si v obchůdku koupíte cigarety – venku se setmí. A jak to zvládám já? Střídám životní styly – že by mi to svědčilo, to se říct nedá.

Rozdílnost těchto světů jsem si intenzivně uvědomila v době po 11. září 2001.

Shodou okolností jsem 11. 9. zažila v Berlíně, dva dny nato se přesunula do České republiky. Celá Evropa byla v šoku, strnulá smutkem a strachem. Všude bylo cítit: „Co bude dál, co bude dál?“ Během následujícího týdne jsem odletěla na ostrovy a tam se vlastně „téměř“ nic nestalo. Lidé sice vyjadřovali spoluúčast se zármutkem jiných, ale bylo to pro ně prostě příliš daleko, jako někde v jiném světě. Zvláštní však pro mne bylo, jak citlivě oproti tomu reagovali na záplavy v naší zemi v létě 2002. Že by podvědomé sepětí s oběťmi síly živlů, protože toto je ostrovanům bližší? Oni si ostrované skutečně problémy tohoto světa až zas tak moc „neberou“. I když do kostelů poctivě chodí. A kostely tam mají křesťanské.

Pravidelný civilizační šok.


Při návratu do tempa civilizace prožívám pravidelný civilizační šok. A beru jako požehnání, když se vracívám do svého rodného Brna. Pulsující Praha mě sice neustále láká do svých osidel. Našeptává mi do ucha: musíš být tady, abys mohla něco dokázat, musíš se ukazovat, musíš se scházet s lidmi a hlavně být vidět. Ale Brno ji už dávno položilo na lopatky. Zvítězilo nad ní svým poklidným nedělním odpolednem a tichou večerní vůní letního města a hradu Špilberka. Zvítězilo jakýmsi stále přítomným historickým půvabem první republiky. Nevím, čím to přesně je, ale Brno si mě omotalo kolem prstu. A asi mě hned tak nepustí.

Co mě těší a z čeho jsem smutná ve vztahu k Brnu a České republice.

Brno se od roku 1997 neskutečně proměnilo. Pozitivně. Když procházím středem města a Masarykovou třídou, kochám se fasádami domů a nahlížím do zákoutí postranních uliček. Mám radost z Vaňkovky a zármutek z Trinity, ale tak to prostě bývá. Co se nelíbí mně, může se líbit jinému. Všeobecně mě mrzí úroveň našich politiků a velmi mě bolí výsledek posledních lokálních voleb na podzim roku 2008.

Sylva Lauerová

Žádné komentáře: