Červnový Almanach: Ivan Blatný

Dnes něco melancholického o Brnu i o dětech. V našem červnovém Almanachu se proto začteme do prvního vydání Melancholických procházek Ivana Blatného z r. 1941. Křehká poesie Ivan Blatného se mnohým Brňanům stále skrývá a tak tímto děkuji Martinu Reinerovi za to, že poesii tohoto básníka mnoha cestami připomíná.




Tak jdete pomalu po městě dětství, sníte,
obelisk, Františkov, tunel a po Trnité,
tam, kde vás vzrušuje tak mnohý pustý dvůr
a na něm truchlivé železné harampádí,
po této ulici, utkané z dýmu chmur,
utkané z dýmu chmur, jež houstnou, jež se tratí.

Těch zvláštních soumraků, kdy trať se zvedá z par
a slyšíš nad sebou dunění lokomotiv!
Hvízdot se vzdaluje ... Tvůj milovaný motiv
zatíná do hrdla melancholický spár.

Kouř stoupá ze zahrad jak pocuchaný tyl,
zvedá se nad ploty a zelená se temně.
Je chladný jako list, jak vlhká jarní země,
jak širá zelniště, ze kterých dlouze pil.

Zachumlal starý strom a zrezivělý kříž,
střevíce, bedničky a plechy, jež se blyští,
jako by zaklínal ty věci na smetišti,
zatím co houstne tma a noc je blíž a blíž.

Tak jdete pomalu po městě dětství, sníte,
míjíte potok, sad, křešete jiskry, skryté
v šedivých průjezdech a v zámcích velkých vrat.
Svitava vysychá, trčí jí z těla kosti
jak holce vychrtlé, bez krásy, bez oblosti,
stín snu a teskníce na její mosty pad'.

--
Snad jednou, příteli, sám na ulicích Brna,
pod nebem plným hvězd, na kterém stejná luna
se stále usmívá na naše zakletí,
ten most a tento kout, v pavoučím stříbře šerý,
ten most a tento kout budeš tu viděti
očima některé mé teskné atmosféry.

Zastav se na chvíli ! V noci tu člověk slýchá
zdaleka hvízdat vlak a dlouze rachotit,
-rachotit blíž a blíž — a dál — až zase klid
se kolem rozhostí a přísvit zlého ticha.

A dole na řece jak na hladině vína
ze džbánu komína pár jisker dohasíná.