25. 9. 2007

Endorfinové opojení

Brněnský asfalt dosud zahřívalo slunce. Astronomicky vzato již bylo podzimní, přesto si vesele užívalo prý posledního dne babího léta. Mediální masáž Českého hydrometeorologického ústavu, který na všech soukromých i veřejnoprávních kanálech předpovídal brzký nástup studené fronty, ochlazení a déšť, mě ještě na poslední chvíli vysadila do sedla horského bicyklu a ještě v podvečer jsem vyrazil do svých oblíbených kopců severně od města.

Přísně vědecky vzato, okolí Brna je pro cyklisty učiněným rájem a kopce mezi Svitavou, Ponávkou a Svratkou jsou pak rájem pro milovníky strmých stoupání a ostrých sjezdů. V údolích těchto řek si zase na své přijdou zarytí rovináři, vyrážející na poklidné rodinné vyjížďky zpestřené návštěvou hostinců a obdobných pamětihodností.

Ráj je tedy na dosah, není však snadné se do svého oblíbeného koutu dostat. Od nás z Černých Polí třeba směrem na Lesnou a dál do Soběšic žádná cyklostezka nevede a protože nerad jezdím po rušných silnicích, musím chtě nechtě porušovat dopravní předpisy (a to je dnes pěkně drahý špás). Přiznám se dobrovolně, byla to jízda v jednosměrce opačně, pak jsem jel po chodníku (opatrně), nerespektoval jsem přikázaný směr jízdy, nevedl jsem kolo po přechodu… raději skončím, než se dostanu do hledáčku městské policie a za svou lásku k cyklistice tučně zaplatím. Nicméně, kdyby někdo měl zájem, tak mu své ilegální stezky mohu předvést – garantuji: stačilo by pár značek, kyblík barvy…

Když jedete na kole po určitou dobu a určitou intenzitou, prý se začnou v mozku vyplavovat endorfiny, které působí skoro jako droga. Najednou necítíte únavu, začínáte se i s kolem bezmála vznášet – prostě euforie. A v té euforii mě dnes večer při jízdě napadla utopická myšlenka: co kdyby se každé město, tudíž i Brno, rozdělilo na tři zóny. V té první, v centru, by vládli chodci, ta druhá, obytné čtvrti a rekreační oblasti, by sloužila hlavně cyklistům a třetí zónu bychom nechali autům v podobě čtyřpruhových magistrál a záchytných parkovišť. Mezi tím vším by se pak proplétala městská hromadná doprava.

Každá droga však jednou dojde.

3 komentáře:

Michal Šedivý řekl(a)...

Nezlobte se, ale neodpustím si trochu štiplavou poznámku; ono je to trochu nešťastné, chtít stále něco dělit, vymezovat, segregovat. To je cesta do pekel. Spíš je důležité žít v souladu, a tady je samozřejmě třeba apelovat hlavně na řidiče, i když, ... oni i ti cyklisti někdy neberou zrovna ohledy na chodce. Tak možná raději než dělit město mysleme na to, jak v něm žít pohromadě a v souladu. Hezký den všem :-)

Roman Schwanzer řekl(a)...

Tak z Lesné do Soběšic a dál určitě není třeba jet po silnici, vím minimálně o 2 cestách pro cyklisty, které nevedou po silnici, neb ta je opravdu dost nebezpečná. Vím o čem mluvím, jezdím autem do Soběšic denně a taky tutéž cestu občas projedu na kole. Raději lesem.

Michal Hadlač řekl(a)...

Myslím, že si kolega Šedivý trochu protiřečí. Hlavní problém tkví v tom, že uvedené tři druhy individuální dopravy mají výrazně jinou přepravní rychlost. Procházka např. Mariánským údolím je pak utrpením pro chodce stejně jako jízda po stejném chodníčku pro cyklistu. Soužití chodce, cyklisty a automobilisty třeba na velkém městském okruhu je rovněž nemyslitelná. Proto segregace být musí a dovoluji si říci - důsledná. Je to samozřejmě i otázka disciplíny - třeba ve Vídni či v Olomouci si chodci zvykli chodit po své části chodníku a nešlapat cyklistům po stezce a naopak. Stejně tak pěší zóna musí být vyhrazena pouze pro chodce a ostní druhy dopravy by měly být důsledně vymýceny. Soužití všech tří druhů dopravy si však umím představit v obytných čtvrtích, kde jsou auta nucena jezdit pomalu a kde nejsou jednosměrky, které omezují cyklisty, a kde je dost místa na silnicích i chodnících.