Brňané v zahraničí: proč se s někým srovnávat? Vystavme si Brno tak, aby se tu dobře žilo

Anna Durnová se v Brně narodila a studovala. Od svých šestnácti let několikrát odjela studovat do Francie, Rakouska a Německa. Díky pracovní nabídce ve výzkumném týmu v oblasti veřejné politiky a zdraví na Vídeňské univerzitě zakotvila v roce 2004 ve Vídni, kde (až na malé pracovní přestávky v Paříži, Lyonu, Aucklandu nebo v Brně) žije doposud.

Rozhovor za Brnopolis vedla Eva Staňková.

Co se vám v Brně líbí a co vám na něm vadí?

Brno pro mě bylo městem, kde jsem byla doma. Můj pohled na něj se změnil za posledních šest let, kdy jsem se stala v Brně návštěvnicí. Je legrační pozorovat názory, že na západě všechno funguje, že na západě jako by nebyly špinavé záchody, jako by neexistovali lidé, kteří vás nepustí sednout v autobuse. Jako by všechny neřesti světa byly soustředěny v onom „postkomunistickém“ Česku. Přitom při výjezdu dál než do Německa zjistíte, že chodníky mohou být ještě špinavější, pařížští číšníci ještě nepříjemnější, než ti socialističtí a že všechna ta „hnusná, komunistická“ sídliště jsou spíše obecnějším pozůstatkem sedmdesátých let a s nimi spojeného způsobu urbanistických řešení měst. Rozdíl je pro mě spíš v tom, jak se kdo k těmto úkazům staví a jak je řeší.

Díky bydlení jinde jsem si zvykla na druh života, který v Brně leckdy postrádám. Postrádám nedělní provoněné pekárny, kde si můžu v osm ráno koupit kávu a něco k tomu. Pekárny postrádám i ve všední dny, když si chci něco rychlého na jídlo. Nechápu, proč, když člověk nemá čas nebo chuť zajít na oběd do restaurace, hned musí jíst jakési přetučnělé a nekvalitní jídlo. Pak mi v Brně chybí nápadité výstavy, které by lákaly návštěvníky všech věkových kategorií a které by město probudily, například z jeho nedělního spánku. Kdybych jezdila autem, postrádala bych zřejmě promyšlený systém parkování. Kdybych měla malé dítě, chyběl by mi dostatek občerstvovacích zařízení, kde se nekouří, a útulnější parky.

Nedám dopustit na brněnskou domáckou atmosféru. Asi s tím souvisí i – někdy podceňovaný – studentský duch města. Když jdete například dvaadvacátého prosince do středu města, nechápete, nač posílat vánoční přání poštou nebo emailem. Potkáte v podstatě všechny: od bývalých spolužáků až po bývalé sousedy. A všichni se na Vás usmějí a popřejí vám pěkné svátky. Zakaboněné ksichty z pařížského nebo pražského metra v Brně nevídám tak často.

Pravda ale je, že vídám brněnská zdvihnutá obočí. Například, když si servírce postěžujete, že v omáčce by syrová mouka opravdu být cítit neměla. Nebo popřípadě, když si vezmete boty jiné barvy než bílé, černé nebo hnědé. Nebo když si ve třiceti usmyslíte, že byste se chtěli jen tak pro radost naučit hrát na housle, zpívat jazzové písně či tančit. Nechci to nějak dramatizovat, ale někdy mi připadá, že se Brňané bojí změny a extravagance jako čert kříže, nebo pak naopak změnu udělají takzvaně na sílu, honem rychle, aby se to stihlo dříve než s tím přijde Praha...

Jaké má Brno výhody ve srovnání s jinými městy, co by mělo hlavně rozvíjet, podporovat nebo chránit?

Brno by si mělo vážit Masarykovy univerzity a především mezinárodního potenciálu, který skýtá. Tahle univerzita nabízí nejen kvalitu ale i komfort studia na úrovni zahraničních institucí. Podle mne se nicméně nevěnuje patřičná energie na podporu mezinárodních aktivit vědeckých týmů, a vědci a vědkyně se často do mezinárodního povědomí nedostanou právě kvůli nedostatku tohoto typu know-how. Podpora projektů, směřujících k dlouhodobé spolupráci nad úroveň města nebo státu, by měla být ze strany města silnější. Takováto mezinárodní komunita je podle mne zásadní pro diversifikovanost nabízených služeb a atraktivitu města. Brno má, pokud vím, největší zaměstnavatele v oblasti veřejného sektoru a tak by se na charakter této komunity mělo více zaměřit. Neříkám, že se neděje nic. Zdá se mi ale, že by se mohlo dít podstatně víc. Neříkám také, že by se z toho domáckého prostředí měla stát anonymní mezinárodní metropole plná nadnárodních korporací. Jde spíše o větší otevřenost vůči jinému.

Chránit by si Brno mělo kulturu kaváren. Při každé další návštěvě Brna objevím nějakou novou a pěknou a to je dobře. Chránit a zútulnit by si Brno mělo parky, rozvinout by mohlo cyklistické stezky. A když už jsme u sportu tak by to chtělo pořádný bazén. Nebo radši hned dva.

Co by se mělo v Brně změnit, jaké služby by tu měly fungovat, aby se město stalo přívětivější a atraktivnější pro cizince?

Brnu by slušelo více riskování. Souvisí to s mojí předchozí odpovědí a platí to i pro soukromníky. Někdy Brno svojí logikou v nabídkách služeb připomíná francouzská předměstí, kam se pracující jezdí akorát vyspat a tak není třeba je nějak zabavit. Za výbornou hudební scénou a dobrou nabídkou divadel poněkud zaostává nabídka muzeí. Není to tím, že by muzeí nebylo dost, ale jaksi neumějí veřejnost nalákat (s výjimkou muzejní noci).

S atraktivitou souvisí i dopravní dostupnost. Brněnské letiště by mohlo přijímat více letů. Autobusové nádraží Zvonařka by možná stačilo trochu vyčistit a zpřehlednit, aby nepřipomínalo scény z filmu Bony a klid. Něco podobného platí i pro to vlakové, ale tam je to poněkud složitější.

Možná by bylo dobré se podívat za hranice města. Brno není jenom město se čtyřmi sty tisíci obyvateli, ale střediskem jihomoravského kraje. Sjíždí se sem denně tisíce lidí za prací, za nákupy, za studiem nebo za kulturou. Dobré srovnání nabízí Lyon. V Lyonu máte pocit, že jste v jeden a pul milionovém městě, i když jeho správní hranice čítají pouze zhruba 480 tisíc obyvatel. Město svoji aglomeraci začlenilo do většiny strategických a logistických řešení města (včetně nedávného rozvoje systému dopravních kol „Velov“, kterými se dopravíte na většinu předměstí). A tím, že se jim podařilo aglomeraci dopravně dobře propojit, informují lyonské noviny například o kulturních událostech v celé aglomeraci. Jazzové koncerty v St. Fons jsou vyhlášené i pro obyvatele centrálně položeného „Poloostrova“, rozprostírajícího se mezi řekami Saonou a Rhonou.

Napadá vás něco, co se osvědčilo v zahraničních městech a co by bylo možno aplikovat i v Brně?

Vídeňská radnice nás vždy příjemně překvapí nějakým, na první pohled bezvýznamným, nápadem využití příležitosti, času nebo místa. O letních prázdninách se v prostoru před radnicí vyloupnou rychlá občerstvení španělské, řecké, portugalské či indické kuchyně, doplněné večer třeba záznamy koncertů Vídeňské filharmonie přenášených na velké plátno. Letní kino v parku Augarten patří ke stálicím vídeňského léta stejně jako letní bary podél dunajského kanálu. Malý park, který máme kousek od bytu, nám v létě ozvláštňují houpací sítě, ve kterých si můžeme užít třeba nedělní snídaňový piknik nebo si přečíst noviny. V Paříži mně zaujala nedělní uzávěrka dopravní spojky podél Seiny, která funguje jako zóna pro kola a kolečkové brusle. Podobný projekt právě rozjeli v Lyonu podél Rhony. Jsou to drobnosti, ale vyloudí vám úsměv na tváři a v duši pocit, že někdo myslel na lidi, kteří si také chtějí někde odpočinout či zažít něco netradičního. Je fajn, když máte pocit, že to město je tu pro Vás, že se nad tím, co byste rádi dělali o víkendu, večer či v létě, někdo zamýšlí.

Pak je to například třídění odpadu. Ovšem Brno v tomhle rozhodně není v Česku výjimkou. Ačkoliv vyrostlo v Brně za posledních pět let dost sběrných center a kontejnerů, je to pořád málo. Ve Vídni máme například nejen v každé bytovce nejméně kontejner na papír, ale v bezprostřední blízkosti najdete kontejnery na láhve, na plasty, na kovy a na bio odpad. Ve veřejných budovách a hlavně v metru se navíc čím dál častěji objevují, podle německého vzoru, rozdělené odpadkové koše. Ty jsou už nově i na letišti. Nejvíce si pochvaluji systém recyklace tetrapakových obalů, které nám každou druhou středu vybírají přímo od domu. Stačí v předvečer před vchod položit krabici a ta během dopoledne zmizí a místo ní se tam objeví prázdná. Myslím si, že nemá cenu dělat reklamy typu „A jaký je váš důvod pro netřídění odpadu?“ jak jsem viděla kdysi v televizi, nýbrž prostě vyjít lidem jaksi vstříc.

Mělo by se vycházet z toho, že na pěkný, kreativní a diversifikovaný život v pořádku a čistotě nemají právo jen ve výstavních čtvrtích a příměstských residencích ale i ve středu města. Podle rozkopaných ulic a proměny některých koutů středu Brna je vidět, že tahle strategie už z části byla nastartována. Škoda jen, že se už neuplatnila při opravě náměstí Svobody, ze kterého se stala betonová plotna. Aspoň, že je tam ta fontána. Odstrašujícím příkladem jsou některé pařížské čtvrtě. V krásném městě plném kulturního života a výstavních kaváren je každodenní život, a ještě třeba rodinný, jedno velké utrpení: špína, hluk, zavřené parky a téměř žádná hřiště.

Jaká místa máte v Brně nejraději? Kam si ráda zajdete, když jste v Brně a kam byste zavedla své hosty?

Mám pár oblíbených kaváren, některé z nostalgie a jiné, protože se tam nekouří a dělají tam výborné kafe. Mezi ně patří Podobrazy, Mezzanine a Tunsgram.

Ráda se projdu okolo Špilberku a stejně tak v Denisových sadech, když je čas tak i okolo Brněnské přehrady (a pro šarm parníku si třeba zacpu nos...). Nedám dopustit na brněnské klubové koncerty (ať už ve Staré pekárně, na Flédě nebo v Alterně) a stejně tak na brněnskou divadelní scénu. Té by ale slušelo trošku méně studu a více propagace. Leckterá výborná inscenace zapadne, protože o ní neví ti správní návštěvníci.

Své kamarády zavedu většinou kromě obligátních procházek po stopách brněnských pověstí na Bláhovku, mimo jiné právě proto, abych jim ukázala brněnskou domáckou atmosféru. Dokud to bylo možné, museli mí hosté povinně navštívit vilu Tugendhat, ze které odcházeli nadšení. Nevynechám nikdy Alfa pasáž. A k našim povinným ročním návštěvám patří Ples Brněnské filharmonie v Besedním domě. Pro naše vídeňské přátele je právě ples bez vídeňského snobismu skloubený s moravskou otevřeností a chutí se bavit nezapomenutelným zážitkem.

Co byste chtěla vzkázat brněnským patriotům?

Ať se vykašlou na srovnávání s Pražáky, Londýňany a jim podobnými a vystaví si město tak, aby se jim tu dobře žilo: jako studentům, mladým umělcům, kreativním pracujícím, rodičům, dětem a ohleduplným občanům. A v neposlední řadě Evropanům.