Kam lze jít naslepo: Klub BigBeat ve Slovákové ulici

Klub BigBeat: pokud jste kvůli starému dobrému rocku ochotni podstoupit zahulené prostředí, stínidla á la halloweenská dýně a hlasitost těsně pod prahem bolesti, jste na správné adrese.

Zavítal jsem na společné vystoupení Bazar Jam Bandu  a Petr-Kalandra-Tribute, neoficiálně přezdívané Kalandrovi Trilobiti k nevraživosti frontmana Martina Sajdy. A obě tyto formace doporučuji ctěné pozornosti P.T. publika

Svatostánek vysoké kultury a podnikavých snobáků to zrovna není. Na význam sexu v životě lidském tam méně ostýchavé páry upozorňují ještě před půlnocí, o drogách nevím nic, zato rock’n’rollu je tam až hanba. Bigbít je prostě undergroundové doupě hudebních páriů, aniž by se musel složitě stylizovat jako některé zvlášť vydařené alternativní jizbičky.

No a co? Podstatou beatové hudby je přece tradice lidového muzicírování, akorát na amplifikované nástroje, což zarytí folkloristé nechtějí rozdýchat. Proto u mixpultu stojí lehce nedoslýchavý Jura Oškrda a pomáhá kapelám dosáhnout rockové nirvány osvědčeným receptem: Fender Stratocaster, stowattovej Marshall a všechny kolíky doprava! Lapidárně tento koncept nad pivem rozhrábl kamarád: „Pidlikáči, co hrajou country, to sou všecko bigbíťáci, co nemaj na elektrickou kytaru!“

Bazar Jam Band je řízné rhythm’n’blues s lahůdkovými sóly a odpovídačkami mezi stratocasterem Jima Macháčka a hostujicím houslistou. Přestože na veřejnosti hráli vůbec poprvé, jejich nepietní verze Little Wings Jimmyho Hendrixe byla tím nejlepším, co do půlnoci zaznělo.

Svým jednolitým zvukem Bazarové bez nějakého trápení skloubili vlastní věci s covery Bluesberry, Pink Floyd, Dire Straits nebo třeba Boney M a Druhé trávy, a to tak, že člověku naposlouchané originální verze ani nechyběly.

PKT, Petr-Kalandra-Tribute, je za rok své existence už docela etablovaným tělesem a je na omylu každý, kdo čeká nějaký „sound a-like“ revival, uo u hudebního odkazu Petra Kalandry v zásadě ani nejde. 
Kalandrovo muzikantství je totiž svrchovaným překladatelským počinem a jeho protisocialisticky podvratná interpretace je pro český folk-rocku stejně zásadní, jako Hiršalovy překlady světové poezie pro svět literátů. PKT naštěstí svůj idol oslavuje spíše výběrem písní, což je dobře, než nápodobou Kalandrovy dikce (což je na poslech docela srandovní).

A vám, kteří se nepotřebujete v muzice filozoficky rejpat jako já, řeknu, co Kalandrovým Trilobitům závidím nejvíc: obrovský cit Saši Sýkory pro linku elektrické kytary a alfa-samčí zpěv Martina Sajdy, který je s to dívkám všeho věku způsobit na zádech a pozadí bílé fleky od omítky.

Bohužel jsem o půlnoci potupně odpadl, a tak nemohu poreferovat o následném jam-session. Vím jen, že zodpovědnější muzikanti si sbalili fidlátka už ve čtyři ráno.