Krátce o brněnském funkcionalismu

Nedávno jsem byl draftován „brněnskou policií“, rozuměj Brno-polisem. Očekává se ode mě povídání, jehož náplní bude konečný návrh na zvelebení města, ve kterém teď shodou náhod (či díky osudu?) již několik let žiji. Nuže dobrá!

Když se řekne Brno, vybaví se mi především jedno: funkcionalismus. Předválečné město uprostřed Evropy, plné nových staveb s rovnými střechami, ladnými a čistými liniemi, s prosvětlenými interiéry. Takové domy zdobí především úspornost a pohodlí. Komunikují s okolím, přizpůsobují se terénu, jsou pokorné k přírodě. Jsou otevřené novým myšlenkám, podporují lidskou tvořivost, inspirují.

Tohle všechno si uvědomuji, když se s Filipem potulujeme městem, bez jasného cíle a hlavně beze spěchu. On z kočárku oslovuje psy a kočky, mává na ptáky i mouchy. Mou pozornost naopak poutají spíše věci nehybné, pevně spojené se zemí, které i tak mnohdy vydávají svědectví o pohybu. O pohybu doby. Právě díky pomalosti naší chůze člověk vidí věci, které ve spěchu nebo z jedoucího auta stěží postřehne.

Člověk vnímá, že cosi, co zde bylo, mizí. Ptám se sám sebe, jestli je to změna nenávratná. Nevím. Každopádně ale vidím, jak ze země rostou okázalá monstra, ponejvíce v prefabrikovaných sériích, na odiv vystavují svou komplikovanost a laciný vkus. Jsou to nepřátelsky působící domy, které se bez okolků zakusují do krajiny, kde se jim právě zamane. Stavby jsou to sevřené vlastní pýchou a zjizvené pověstným „zločinným“ ornamentem. Pohled na ně nepůsobí žádnou radost. Jsou sterilní a mrtvé. Nemluví. Možná i proto jim Filip nemá co říct.

A tak bych rád viděl v Brně zase více dobrého funkcionalismu. Ne nutně toho vrcholného, který jezdí do Brna obdivovat cizinci z celého světa. Klidně i toho lidovějšího, v zapadlých uličkách mimo „vyhlášené“ adresy. Ty domy, které by se mi líbily, tam často už stojí, možná i několik desítek let. Jen škoda, že poslední dobou mnohdy prorůstají bílým plastem.