11. 5. 2007

Tak tedy masová zábava

... když už nemáme to moře.

Kolotoče, ohňostroje, cirkus nebo stánky s kdečím již u nás tradičně patří do kategorie lidových veselic. Akce tohoto typu mají totiž potenciál přivábit masovou pozornost a vytáhnout lidi do města. Osobně proti ohňostrojům nic nemám a stánky mi vadí snad jen tehdy, pokud se v nich prodává šunt (uznávám, že na to, co lze takto nazvat, mohou být velice různé názory). S kolotoči a cirkusy už je to o něco horší – jakmile se někde usalaší, zaberou obvykle nedostatková parkovací místa, což mě jako obyvatele centra obvykle fyzicky bolí.

Na druhou stranu to vede člověka k úvaze, zda musí opravdu tolik nakoupit a sníst a zda mu stojí za to tahat se s tím pak takovou dálku. Kromě apelu na kontemplativní stránku mé konzumní osobnosti mi pak cirkus tu a tam přinese i cosi netradičního vzrušení. Naposled snad před pár lety, když na mě zpoza keřů u Právnické fakulty vykouknul slon, kterého tam dočasně někdo zaparkoval před tím, než mu zřízenci postaví garáž (či jak se ten domek pro slony správně nazývá).

Poněkud neobratně jsem se předchozím odstavcem snažil vyjádřit, co z masové zábavy by mi v Brně nechybělo. Co by mi však velice chybělo, jsou jiné typy masové zábavy a naopak chci říci, že mi jich v Brně schází víc a lepších. Není to totiž jen, jak psal Vladimír Škutina, lidový folklór, co dokáže do veřejných míst přilákat masy. Lidé se tak nenechají k účasti na společenském životě zlákat jen kraválem a cinkrlátky, ale i komplexními událostmi, které mohou samy o sobě tvořit příjemnou atmosféru města. Atmosféru, která pak činí město atraktivním nejen pro masy, ale navíc, jak napsal Martin Reiner, pro elitu. Kolotoč nebo ohňostroj, byť sebelepší a sebezářivější však na tento úkol nestačí.

Pokusím se nyní mírně provokovat, a to uvedením několika příkladů aktivit, při jejichž dostatečné a dobře cílené podpoře by dle mého názoru bylo možné dosíci efektu, slovy Daniely Kolejkové, úžasného města. Třeba taková muzejní noc vytáhne, nyní již pravidelně, do ulic tisíce lidí, má řadu pozitivních socializačních efektů a není to akce, nad kterou by elita musela ohrnovat nos. Podobně pak fungují hudební nebo filmové festivaly a tento potenciál mají třeba i utkání v populárních sportech. Pokaždé mi tu však k docílení efektu úžasného města cosi chybí – na muzejní noci je to třeba možnost pojíst a popít (nejsem žádný extrémní znalec vína, ale to, co se čepovalo při poslední muzejní noci, bych nedoporučil ani k umytí nohou zmíněného slona). Fotbal nebo hokej pak nabízí kulturní vyžití čtvrté cenové skupiny a festivaly až na výjimky sestávají pouze z příslušných produkcí.

Hardcore sportovní fanoušek, milovník hudby nebo filmový fajnšmekr sice opáčí, že vnadivé omáčky není třeba – jde přeci o to vidět sportovní výkon, poslechnout si kvalitní hudbu nebo se podívat na výborný film. Účastní-li se však těchto akcí, ať už finančně či jinak, město, mělo by být jeho snahou nikoli uspokojit jen individuální touhu po konkrétním produktu, ale především vytvořit kýženou atmosféru. Formy, jimiž se město doposud na této činnosti podílí, si však nezadají s aktivitami kulturních referentů na rekreacích R.O.H. Poločasová pětiminutovka hopsajících roztleskávaček tak namísto pravidelné účasti brněnských rodin na fotbalových zápasech přitahuje, vcelku logicky, spíše oplzlé komentáře těch, které si městský klub pěstuje jako zdravé jádro svých fanoušků.

Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že Brno je (stále ještě) plné schopných promotérů a organizátorů, kteří dokáží prakticky z ničeho vymyslet hodnotné akce přitahující pozornost a masovou účast. Stačí přitom velice málo a úsilí těchto lidí se z organizování studentských párty může rychle přeostřit k masovým akcím pro střední generaci. Skutečnost, že správně provedenou motivací lze u této kategorie podnikatelů docílit skvělého efektu, můžeme doložit řadou vynikajících příkladů třeba z násobně větší rakouské Vídně ale též z násobně menší maďarské Pécse. Stačí jen, aby si úředníci uvědomili, že mají efekt úžasného města podporovat, nikoli se jej snažit sami vytvářet.

5 komentářů:

martin řekl(a)...

Rádoby vtipný plácání o ničem...
Věta "Fotbal nebo hokej pak nabízí kulturní vyžití čtvrté cenové skupiny" svědčí o tvé omezenosti a ubohosti.

Vlastimil Veselý řekl(a)...

Já té autorově poznámce o fotbale a hokeji docela rozumím. Mám fotbal rád, a vzhledem k tomu, že syn hraje soutěžní, dostanu se do styku s fotbalovým zázemím dost často. Ani kulturní úroveň prvoligových zápasů však nelze nazvat jinak než čtvrtou cenovou - od občerstvení, doprovodného programu až k chování fanoušků. To není vina fotbalu a problém jen Brna. Máme prostě jen daleko k tomu, aby byl fotbal kulturní zábavou pro kreativní třídu (ta vyhledává tolerantní prostředí a to bohužel na fotbale moc nenajdete), střední generaci nebo rodiny s dětmi, jak je to třeba v Anglii. Tomu pak odpovídá skladba návštěvníků a vzniká začarovaný kruh.

Píšete plácání a ubohost? Když se bojíte podepsat příjmením, padá to spíše na Vás.

Vlastimil Veselý řekl(a)...

Celý článek poměrně přesně vystihuje i mé pocity a zkušenosti. Navíc podle amerického sociologa Floridy nemá kreativní třída moc ráda masovou zábavu a mega akce trvající od X do Y hodin. Dává přednost neformálnější zábavě, která nemá přesně vymezeno časové trvání (aby se k ní dalo připojit později nebo odejít dřív) a která nabízí více typů různých aktivit.

Myslím, že muzejní noc v Brně tomu přesně odpovídá. Ještě jsem ji však nezažil, letos se chystám poprvé. Mohli bychom tu tedy pak s účastníky porovnat zážitky...

MM řekl(a)...

V první příspěvku jsou použita docela ostrá slova, navíc bez argumentů, takže bych se tím moc nezatěžoval...
Já zásadně nesouhlásím s označním fotbalu/hokeje za čtvrtou cenovou.Je třeba si uvědomit,že fotbal ani hokej není kulturou, ale sportem.Proto není vhodnou zábavou pro kreativní třídu a nikdy nebude (mluvím o pozorování, ne aktivního provádění), ostatně jako každý sport, kde je plno emocí, napětí a "fandění."
Je dobře, že Brno nabízí zábavu jak pro kreativní třídu, tak pro třídy ostatní. "Mezitřídní" spory o to, která zábava je lepší mi příjdou směšné. Každý podle své chuti, že?
Dalším problémem je úroveň české fotbalové ligy a fotbalu vubec.Po všech kapřících a Iváncích se není čemu divit.Ale to je na jinou diskuzi...
Ještě poznám k srovnáním s Anglií.Příjde mi to už jako klišé, všichni dávají Angli za vzor, že tam na zápasy chodí celé rodiny a fotbal je masovou zábavou.Je potřeba si uvědomit, že v Anglii je fotbal něco jako národní poklad,náboženství,kultura, či jak to lépe vyjádřit.Fotbalu fandí muži,ženy,staří, maldí. Téměř každý má doma šálu či dres,na těle tetování svého klubu,a jsou na to patřičě hrdí.Pak už není problém dostat na stadion celou rodinu.Fandí táta, máma i syn.Což u nás je spíše rarita.Která manželka ráda chodí na fotbal?Který synek se rád odtrhne od svého PC a jde?

P.S.Fotbal má v brně silnou tradici, napříč společenskými třídami.Doufám, že to tak bude i do budoucna.

Radim Polčák řekl(a)...

Děkuji za všechny poznámky a především za tu poslední. Omlouvám se, že jsem se v té věci vyjádřil poněkud neobratně - nemyslel jsem tím, že by snad fotbal sám byl zábavou 4. cenové skupiny (sám jsem neúspěšný kariérní fotbalista Zbrojovky s vychozenou ZŠ Janouškova). Spíš mi šlo právě o spojení sportu a kultury.

Pokud to jde, snažím se chodit koukat na fotbal do hospody - není pak výjimečné, že se tam potkám i s řadou kamarádů a kamarádek, kteří často ani nevědí, zda se fotbal hraje na poločasy nebo na třetiny. Podnikatelé v pohostinství totiž už našli způsob, jak fotbal obohatit právě o ten potřebný kulturní aspekt a tak není nic výjimečného, že se při příležitosti důležitých zápasů lidé hromadně scházejí a berou sport jako kulturní záležitost. Jestliže může najít hostinský způsob, jak hromadně přitáhnout stovky lidí k fotbalu, může podle mě i městský klub najít způsob, jak k němu přitáhnout tisíce (a udělat ze sportu kulturu).

Ta moje poznámka tedy v žádném případě nesměřovala proti fotbalu nebo sportu obecně ale právě naopak - sportu lze totiž dobře využít k tomu, aby pomáhal budovat identitu města (stejně jako to mm viděl v Anglii nebo já ve Španělsku).